1.kapitola → Bond, James Bond

27. září 2008 v 16:45 | Catt |  Krvavá stopa
Jelikož jsem dostala záchvat psaní, tak jsem vám napsala další kapču ke Krvavé stopě.
Mimochodem, LIMIT KOMENTÁŘŮ- 15..pač je to celkem takové mno...divné?
A omlouvám se za hrubky...nečetla jsem si to po sobě...XD

1.kapitola
Bond, James Bond
Stála jsem na nádraží a koukala na starý červený expres. Všude kolem mě byli děti s rodiči a loučili se spolu. Tolik krásné vůně kolem mě…
"Mami?" přerušila jsem nakažlivé ticho mezi mnou a rodiči.
"Ano zlatíčko" nahrnula nos, cítila totéž co já a taky měla co dělat, aby se na někoho nevrhla.
"Bojim se, že někoho napadnu." Přiznala jsem se a koukla se na ní.
"Neboj se." Utěšovala mě. "Marquis je s tebou a mi taky." Zezadu mě objala něčí ruka.
"Bojíš se sestři?" pošeptal mi do ucha. Jeho hlas mi dal odvahu.
"Ne, čeho? Oni by se měli bát nás." Na tváři se mi objevil falešný úsměv.
"Tak se mi líbíš." Usmál se brácha. "Cítíš to?" nepatrně jsem přikývla. "Krása že?"
"Ano." Ve vzduchu se linula vůně, která se mi drala až do plic.
"Zlatíčka, už musíme." Obejmula nás matka, ale oba dva jsme se z obětí vyvlíkli.
"Nech je Melani, už nejsou malý." Usmál se táta.
"Já vím." Povzdechla si matka a políbila nás na čelo. "Napište nám, máme vás rádi." Naposledy se usmála a zmizela. Popadla jsem kufr a šla za bratrem do vlaku. Byla jsem ohromena tou krásou, že jsem nezpozorovala větvičku, která se mi zamotala do nohou a já spadla. Sice nechápu, co dělala větvička na nádraží, ale teď mi to bylo jedno. Vyhrabala jsem se zpět na nohy.
"Nechceš pomoct?" ozvalo se za mnou. Hbitě jsem se otočila a zakoukala jsem se do divokých očí. Černé vlasy měl ledabyle, ale elegantně rozcuchané. Tělo měl vypracované a ta vůně jeho krve a slyšitelnost jeho tepu, prostě síla.
"Ne." prskla jsem. Nehodlala jsem se s nim zabývat, i když byl pohledný. Mimochodem, řekla jsem, že mám jako upír nadlidskou sílu? Otočila jsem se na podpatku a nastoupila do vlaku. Hledala jsem Marqa, ale ten byl pravděpodobně už někde jinde. Začala jsem teda místo brášky hledat prázdné kupé. Konečně jsem našla nějaké,ve kterém se nic neozývalo a tak jsem ho otevřela. Bohužel prázdné nebylo, byl v něm kluk s mastnými vlasy a hákovitým nosem a četl si nějakou knížku. Nechtěla jsem ho rušit, ale rozhodně jsem nechtěla odstoupit a hledat nové místo. "Můžu si přisednout?" promluvila jsem. Kluk znuděně zvedl hlavu a koukl se na mě.
"Jak chceš." Sykl a znova se začetl. Bylo to divné, necítila jsem žádnou krev a tep jsem slyšela minimálně. Sedla jsem si naproti němu a vytáhla si knížku. Zrovna jsem si nalistovala stránku, na které jsem skončila, když v tom do kupé vtrhli další lidi. Všichni si mě chladně prohlédli.
"Severusi? Kdo je to?" sykla blondýnka a zkoumala mě pohledem.
"Nevim." Přiznal aniž by se na někoho podíval.
"Určitě je to mudlovská šmejtka." Přerušila její výstup černovláska.
"Ty mi nadáváš?" ozvala jsem se a stoupla si. Zbystřila jsem, mě nikdo nadávat nebude! "Dávej si bacha, co je zač dotyčný komu to říkáš." Sykla jsem a poslouchala její tep, který se zvyšoval, byla naštvaná. Ušklíbla jsem se, to si ale ona samozřejmě nenechala líbit.
"Tak seš nebo ne?" chladně jsem se na ní podívala. Cítila jsem její krev, ona rozhodně nebyla mudlovská šmejtka. Nehodlala jsem se tu někomu zpovídat a už jsem viděla černě. Jestli mě bude ještě dlouho štvát, tak se do toho jejího krčku s chutí zakousnu. Nadechovala se k další otázce, ale někdo ji vyrušil.
"Ros?" otočila jsem se a koukla se na dlouhovlasého blonďáka.
"Luciusi! To není možné!" šťastně jsem křikla a vrhla se mu kolem krku. "Dlouho jsem tě neviděla." Abyste byli v obraze. Lucius Malfoy je něco jako můj druhý bratr. Rozumíme si na všech stránkách, až na to, že mě tolik nevadí nečistokrevný kouzelníci. S mým bratrem se seznámili minulý rok o prázdninách. Jsou to dobří kamarádi, ale naše "malé" tajemství díky bohu nezná. "Nevěděla jsem, že studuješ v Bradavicích." Usmála jsem se a slezla z něho.
"Neptala ses." Odpověděl a sedl si naproti Severusovi.

"Jo, to je fakt."
"Luciusi?Ty ji znáš?" ozvala se znova blondýna.
"Ano. Dovolte, abych vám představil svoji přítelkyni." Černovlásce sklaplo.
"Představím se sama." Odbyla jsem ho. "Jmenuji se Rosalind Coleridge of Moldovia."
"Čau Luciusi, neviděl si." Do kupé vtrhl kdo jiný než… "Ros! Hledal jsem tě."
"Marquisi!" …můj milovaný bratříček. "Jak to, že jsi mi neřekl, že Lucius studuje v Bradavicích?" koukla jsem se naoko uraženě, ale pak se jsem se usmála.
"Neptala ses." Použil stejnou výmluvu jako Lucius.
"Jste děsný." Pousmála jsem se a sedla si na sedadlo.
Po půlhodinovém konverzaci, jsem zjistila, jak se jmenují. Drzá černovláska se jmenovala Bellatrix Blacková, blondýnka byla její sestra- Narcissa Blacková. Mimochodem byla snoubenkou Luciuse (chudák), no a mastný vlasy a hákovitý nos se jmenoval Severus Snape.
"No a tak nakonec." Cissa se odmlčela a koukla se na mě. "Je ti něco?" zvědavě si mě prohlídla. Kdyby tak věděla, na co teď myslím. Byla jsem jenom kousíček od jejich krku. Stačil jenom nepatrný pohyb a můj zrak je následoval. Měla jsem takové nutkání se do nich zakousnout. Když jsem se přistihla, na co myslím, jsem se s první výmluvou, která mě napadla odešla z kupé. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a plíce. Vlezla jsem do úzké uličky a otevřela okno. Hlavu jsem vystrčila ven a užívala si, jak mi vítr čechrá vlasy.
"Tak se znova potkáváme." Zbrkle jsem hlavu vytáhla z okna, přičemž jsem se do ní praštila. Nenávistně jsem se koukla na narušitele. "Jmenuju se Sirius Black." Představil se mi. Nevim, co ode mě čekal, ale já jsem se znova otočila a zadívala se ven z okna. "A ty seš?"
"Ros."
"Ros? Nic víc? To je hodně krátké jméno." Zavtipkoval a na mě to překvapeně zabralo. V koutcích mi zacukalo, ale nechala jsem si chladnou tvář.
"Rosalind Coleridge of Moldovia." Představila jsem se celým jménem.
"Zajímavé. Asi nejsi odsuď že?"
"Ne, jsem z Rumunska."
"Z Rumunska? A proč si přijela do Anglie?"
"Rodiče sem museli jet. Já bych sem nikdy nejela." Odsekla jsem.
"Proč?" nechápavě se na mě podíval.
"Protože je to v Rumunsku stokrát lepší, než tady." Odpověděla jsem mu. "Je tam víc lesů, víc lidí a tím pádem i víc kr." sakra. Málem jsem mu prozradila, co jsem zač.
"A víc čeho?"
"Víc krav." Řekla jsem první věc, která mě napadla.
"Krav?" pobaveně si mě prohlížel.
"Jo, krav!" zopakovala jsem mu odpověď. Nejraději bych se za to zaškrtila. "A teď už mě nech být." Odpálkovala jsem ho.
"A to jako proč?"
"A proč ne? Nejsi ty náhodou bratr Trix a Cissy?" Siriusovi se na tváři neobjevil moc spokojený pohled.
"Ty je znáš?"
"Ano, znám. Před malou chvíli jsem se s nimi seznámila. Jsou fajn. Ne jako ty." Prskla a nechala ho rudnout. Nechtěla jsem být tak hnusná, ale chtěla jsem být sama.
"Nejsem jejich bratr a nejsou fajn. Jsou to hyeny, které se živí bolestí člověka a ty jak koukám seš stejná." Otočila jsem se na něj a pohrdavě jsem se usmála.
"Fajn, tak teď mě alespoň necháš samotnou že?"
"Tichošlápku!" Oba jsme se otočili a koukli se na tři postavy, které se k nám blížily. "Kde jsi byl? Hledali jsme tě." Když přišli blíž, poznala jsem v nich (v kupé mi o nich vyprávěla Bella) Poberty.
"Ale, seznamoval jsem se tady s novou studentkou." Usmál se Sirius na mě hraným úsměvem.
"Jo, všichni víme co znamená to tvoje seznamování." Provokoval ho brýlatý kluk. "Jsem Potter. James Potter" podal mi ruku a mě se okamžitě vybavil film o Jamesu Bondovi.
"Bond, James Bond." Potřásla jsem si s udiveným Jamesem. Sirius se mezitím válel smíchy na podlaze, který hraný už nebyl. "Prostě Ros." Opravila jsem se.
"Aha." Zmohl se James.
"Když už jsem u toho seznamování." Koukla jsem se na Siriuse a udělala jsem na něj nechutnej obličej. "Jak se jmenujete vy?" otočila jsem se na dva kluky stojící opodál. Ten vyšší se k nám víc přiblížil, okamžitě jsem strnula a on taky.
"To je Rem." Ukázal James na toho kluka, který stál blíž ke mně. "A tohle je Peter." Víc už jsem nevnímala, svoje oči a mysl jsem upírala na jediné, na něho. Stál naproti mně a jeho páchnoucí krev mluvila o jediném.
"Vlkodlak." Zavrčela jsem tak, aby mě nikdo neslyšel. Remus též zbystřil a vydal ze sebe něco jako vrčení. Moje mysl pulzovala a neustále se mi v ní ozývalo: Zabí ho… Zabí ho… Moje tělo začalo podléhat mysli a moje nehty se začaly prodlužovat,
oči začali rudnout a moje už tak dost ostré zuby se začaly celé měnit.
"Reme? Co je?" protrhl ticho Sirius a já se začala ovládat.
"Ale nic." Zavrčel a aniž by si to uvědomil, postavil se do bojového postoje. Uvědomila jsem si, k čemu se začalo schylovat a tak jsem co nejrychleji od Rema a jeho kamarádů odešla.
Vtrhla jsem do kupé, kde se na mě upřely všechny pohledy. Podívala jsem se na Marquise, který okamžitě podle mého skoro změněného obličeje poznal, co se stalo. Sedla jsem si na sedadlo a doufala, že Remuse nebudu vídat častěji než budu moct. Kdybych ho potkala samotného, dali bychom si boj na život a na smrt a jelikož on se může proměnit až o úplňku, vyhrála bych já. Jeho obraz se mi neustále objevoval v hlavě, ale co mě nejvíce udivilo, bylo to, že jsem stále viděla ty oříškové oči. Na chvíli jsem zavřela oči a pochvíli jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama