1. kapitola → Já nechtěla, vážně

26. září 2008 v 16:09 | Ivi |  Vládkyně přírody
Takže věnováno Romais.

Já nechtěla! Vážně!
Sakra! Jsem v háji! Poslušně jsem cupitala za Brumbálem, a cestou do ředitelny se na mě upíjeli pohledy zmijozelských.
,,Limonádový Joe." řekl heslo Brumbál.
Jen jsem tiše zírala. Joe? Ten Joe?
V ředitelně si sednu do čalouněného křesla. Pohodlně jsem se rozvalila a zadívala se na Brumbála.
,,Pane?"
,,Slečno?"
,,Já se ptala, s prominutím dřív."
,,A na co?"
,,Co jste mi potřeboval říct?" už odmalička mám jaksi prořízlou pusu. Nikomu to nevadilo. Ok, vadilo to všem profesorům. Až na ředitele.
,,Jak jste to udělala?"
,,Já?" nechápavě jsem se na něho podívala ,,Normálně si takhle sednete, potom hodíte nohama přes opěradlo, a je to." vysvětlila jsem nakonec.
,,Já nemyslel váš sedací způsob. Ten stůl."
,,Co je s ním?"
,,Hořel."
,,A to...není normální?"
Tentokrát se Brumbál rozesmál už naplno ,, Ne to není...opravdu není, slečno Brennanová."
,,Rozčílila jsem se." pokrčila jsem jak nejvíc ležérně to šlo, rameny. Pak jsem si najednou představila, jak chodím po škole se zářícíma červenýma vlasy, a modrými stíny. Prostě jen tak.
,,Slečno?" zavolal mě zpátky Brumbál na zem, do ředitelny.
,,Ano?"
,,Snažte se udržet na uzdě své pocity...pokusím se zjistit co se děje...ale slečna Polgara to určitě vědět bude, je silně spjata s přírodou."
Brumbál se na mě začal šelmovsky usmívat, a mě připadal jak Sherlock Holmes.
,,Jo, je mi to jasný." podezřele jsem se naposledy zadívala na pochechtávajícího ředitele a odešla. Ladně a způsobně. Teda alespoň myslím.
,,Proboha!" sotva vejdu do společenky, ozve se mé druhé já.
,,Co se děje?" Polgy se na mě podívá a vyprskne smíchy.
,,Čemu se jako směješ?" zavrčím a podívám se na zrcadlo, stojíc naproti nástěnce. Ztuhnu. Vlasy mi krásně září červenou a stíny jsou - modré.
Toho dne se Nebelvírskou společenskou místností ozval jekot.
,,Limonádový Joe." zavrčím na chrlič.
,,Slečno..."
,,Pane profesore! Jak mi toto vysvětlíte???" už jsem jak McGonagalka.
,,To vy..." Brumbál nedopověděl, a jeho vousy vzplály...
Merline!!! To mi děláš schválně!
Co mám dělat? Začala jsem mírně panikařit. Vždyť je to Brumbál! Proč si to prostě neuhasí??
Chvilku pozoruju, jak poskakuje po ředitelně jak indián, a nakonec začnu uvažovat.
Doma mě učili jak si dojít na záchod, rovnat po sobě ponožky(mírně zapáchali), a porušovat školní řád.
Nikdo mě ale neučil, co dělat v případě, když vašemu ředitelovi začnou hořet vousy.
Nakonec jsem se rozhodla s radikálním řešením (ono vám to Brumbálovo poskakování časem začne léz na nervy) a s "tichým" povzdechnutím jsem se zvedla z nádherně pohodlného a vyhřátého křesílka. Naposledy jsem se lítostivě zahleděla na křeslo a obrátila zrak na ředitele.
,,Aguamenty!" zahromovala jsem. Nic. Proč to sakra nefunguje? Ahá...už vím kde nalézt zakopaného psa...
Nemám totiž hůlku. Při nejhorším na Brumbála dopadly mé sliny.
Vyndala jsem tedy opatrně moji hůlku a zamířila na Brumbála. Měřila jsem v sedu na zemi, v levitaci na stole, ale pořád nemohla najít střed.
Kdo by ho taky našel? Ředitel vám poskakuje sem a tam, a vy máte namířit přímo na vousy...
,,Aguamenty!" konečně jsem našla střed. Ale ono nic. Svatý Nebelvírovi špinavé spodky! Proč to nejde???
Ahá...už jsem opět našla v tomto háček...Ta hůlka byla gumová.
Kdo mi ji vyměnil? Přemýšlela jsem. Nakonec jsem to vzdala a koukla na Brumbála. Nic zajímavýho.
Najednou mě to trklo! No jasně! Jsem to já ale trdlo! (Tleskejte, to si nikdy nepřiznám.)
Myslím na vodu...na průzračně čistoulinkou vodičku...studenou jako z Arktidy...a modrou jako...voda...
,,SLEČNO!!!" uslyším náhlé zaburácení.
Samou soustředěností jsem se lekla a praštila sebou o zem. Vykoukla jsem zpod stolu a co mé oči nevidí!
Náš ředitel, Albus Brumbál, stojíc a tváříc se jak bůh pomsty, na mě hledí z výšky.
Co akorát kazí tento strašlivě nebezpečný výraz - je mokrej jak slepice a k tomu ty vousy...vlastně teď strniště.
Uškvařené na špalek...
Jeho dlouho pěstované vousy...Zmínila jsem se vám někdy o Brumbálově slabosti? Ne?
Žádný bonbónky, ani Batman či Superman...ne ne a ani Spiderman...
Je to...(pozor napínavý okamžik) Merlin!!!
Ano, ten Merlin, s bílými vousy, žlutými zuby, holí a s velkým mozkem.
Jednou se mi zdálo, jak se na Maškarním plese za něho Brumbál převlékl. Teďka asi těžko, páč ho někdo chytrej (JÁ) polil vodou, ale napřed mu podpálí vousy...
V tom mě trkne nápad! Puzzle a podivné okolnosti, stávajíc se v mé přítmnosti mi začnou docházet...
Zavřu oči a začnu jen vnímat jednu barvu...
Po chvíli ticha otevřu jedno oko a pak druhý (víte co to je, když vás do očí praští silný proud světla?).
Před sebou ale nevidím Brumika ale něco ohnivýho. Páni, vypadá to jako pták (tvor).
No jasně fénix!
A vedle něho (Merline!) stojí Brumbál!
A je...
,,Pane?" začnu se pomalu šourat zády ke dveřím.
,,Ano?" už má opět tu svuji klidnou grimasu a dokonce se na mě usmívá! Ucítím měkký náraz.
,,Víte že fialová je in?" s touto poslední větou (spíše otázkou) se obrátím otevřu prudce dveře a udělám PRÁSK!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama