1.kapitola → „Leax Mon de Quof, jméno mé.“

25. září 2008 v 22:59 | Catt |  Ve vášni krve
Juchůůů!!! Tak jsem zase tady bobánci a nesu i 1. kapitolku, kterou slavnostně věnuji své druhé zmijozelské půlce srdíčka a to Ivi! :) Jsem moc ráda, že jsme si promluvili o TOP SECRET /tajných xD/ věcech a svěřila ses mi...:) Mám tě ráda ;)
Takže, tady tom máte:
A chci komenty, od všech! Jinak nepíšu dál! Muhehehe...
Jo, možná tam jsou hrubky a chyby, ale já doufám, že jenom minimálně:)
Vaše Catt

"Leax Mon de Quof, jméno mé."
"Tak kam?" sedla jsem si na postel a prohrábla si vlasy.
"Tvoje narozeniny se musí pořádně oslavit, takže.. em… má někdo nějaký nápadyy?" zeptala se Nicol a plácla sebou vedle mě.
"Co takhle Swim?" navrhl Daniell, který seděl u počítače a něco studoval.
"Tam je přístup až od osmnácti." Upozornila jsem všechny s úsměvem na tváři.
"Panebože Rox." Protočil panenky. "To ti to furt musíme připomínat?"
"Jenom si furt nemůžu zvyknout." Ospravedlnila jsem se a lehla si.
"Osmnáctiny, to je velký okamžik pro každého." Usmála se Nicol. "Souhlasim s Daniellem, takže na sebe něco hoď a vyrazíme."
"Cestou bychom se mohli stavit ještě pro Mika ne?" kouknul na nás Dan.
"To bychom mohli." Přikývla jsem a vstala. "A teď už jděte, sejdeme se před klubem." Vyhnala jsem je z pokoje, ale Nicol se ještě zastavila.
"Vem si něco odvážnějšího." Mrkla na mě a odešla.
"Konečně sama." Odfrkla jsem si a odešla ke skříni. "Takže něco odvážnějšího jo?" usmála jsem se a otevřela ji.
*
"Hej vy čtyři! Stůjte!" vstup nám zatarasil dvoumetrový chlap.
"Děje se něco?" koukla jsem na něj a nahnula se tak, aby měl výhled do mého výstřihu.
"Kolik Vám je?" Promluvil k mému poprsí.
"A kolik je Vám?" vmísila se do rozhovoru Nicol.
"Osmnáct." Protočila jsem oči. "Mě i mým přátelům." Odsekla jsem.
"Jen aby." Zrak odtrhl od mého hrudníku, podezíravě si změřil ostatní a odstoupil. "Tak prosím, jděte." Na nic jsem nečekala a vešla do klubu, ostatní mě následovali. Sedli jsme si k baru a objednali si pití.
"Na ty prsa by sis měla dát patent." Zasmál se Daniell.
"Hahaha, nevim co na nich vidíte." Odsekla jsem.
"Máš velký výstřih, toť vše, jinak máš pěkný prsa." Okomentoval to Mike.
"Chlapi." Prohodila vlasy Nicol.
"Nežárli." Koukl na ní Dan, popadl ji za boky a políbil ji.
"Já nežárlim." Odpověděla a sedla mu na klín.
"Být vámi, nedělala bych to." Upozornila jsem je. "Ta stolička je určena pro jednoho a ne pro dva slony." To už se ke mně ale řítila Nicol ruka a vlepila mi přátelský pohlavek.
"Ty máš co řikat." Vyplázla na mě jazyk.
"Jo, mám!" ušklíbla jsem se a napila se vína. Z repráků se začala linout rychlejší hudba, která měnila tóniny. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do ní.
"Roxanne?" pošeptal mi někdo do ucha. Hned jsem otevřela oči a otočila se na vysmátou tvář.
"Chm?"
"Jdeme si zatancovat?"
"Miku, dobře víš, že já tančit neumim." Řekla jsem a lokla si vína.
"Ale, jdeme a bez debat!" chytl mě za ruku a vytáhl na parket.
"Miku, prosim ne." zasmála jsem se.
"Máš smůlu Rox." Vyplázl na mě jazyk a ruce obtočil kolem mého pasu."Ty tančit umíš." Políbil mě na čelo a oba jsme se roztančili do rytmu hudby.
*
"Já už netančim." Prohlásila jsem a sedla si na barovou židličku. Nohy mě po tříhodinovém pobytu na parketu bolely a víčka se mi klížila.
"Ale no tak." drkl do mě Dan. "Přece by jsi mě neodmítla."
"A víš že odmítla?" uzemnila jsem ho a napila se vína.
"No tak, pojď si semnou zatančit."
"Promiň Danielli, ale jsem unavená."
"Prosím."
"Nevim kterému slovu jsi nerozuměl, jestli odmítla, nebo ne?"
"Pojď si zatančit." Nenechal se a hodil na mě psí oči.
"Řekla jsem ne!" řekla jsem rázně a prohrábla si bílý vlasy.
"A se mnou by sis nezatancovala?" ozval se za mnou mrtvolný hlas. Otočila jsem se a hrůzou jsem si pustila skleničku s červeným vínem na sukni. "Roxanne?" oslovil mě a mě přejel mráz po zádech.
"V. Vy!" vykoktala jsem. Přede mnou stál přibližně dvacetiletý muž. Dlouhé tmavě hnědé vlasy svázanou tmavou stužkou mu kontrastovali s bělejší pletí a černé oblečení, které se skládalo z černé košile, černých kalhot a černého pláště mu dodával tajemnější styl.
"Rox? Kdo to je?" protrhla ticho Nicol a podezíravě si muže změřila pohledem.
"To je, to je." Jak mám asi vědět, jak se jmenuje?
"Leax Mon de Quof, jméno mé." Lehce poklonil hlavou, na důkaz zdravení a pak se zase kouknul na mě. "Hodně ses změnila, ale stále vypadáš jako anděl." Natáhl ke mně ruku, ale já ucukla. "Ty se mě bojíš?" na tváři mu pohrával ledový úsměv.
"Ne." odpověděla jsem ne moc přesvědčivě. Znova ke mně natáhl ruku, tentokrát jsem neuhnula, a natočil si pramen mích bílých vlasů.
"Já jsem Nicol, tohle je Daniell a tohle Mike." Vmíchala se do rozhovoru Nic.
"Těší mě." Ušklíbl se a pramen vlasů pustil. "Směli bychom si promluvit o samotě, Roxanne?" upřel na mě černý oči. Jako zhypnotizovaná jsem přikývla vyšla za klub.
"Co ode mě chcete?" začala jsem, když jsme byli venku.
"Copak si mě nepamatuješ?" povytáhl obočí. Ve tmě vypadal magicky a mě se začali podlamovat kolena.
"Jistě, že si Vás pamatuji." Protočila jsem panenky a snažila se ho neustále prohlížet. "Když člověku změníte od základu život, těžko se na Vás zapomíná." Vyštěkla jsem, otočila se na podpatku a vydala se nazpátek do klubu.
"Tak si jistě pamatuješ na svého otce." Zastavila jsem se v půlce kroku. Slyšela jsem nepatrné zašustění jeho pláště a pak jsem už jenom cítila jeho dech na svém holém krku. "Nezapomeň, že jenom díky mě jsi ho zabila." Jedna jeho ruka mi začala putovat po boku. Musela jsem uznat, že ten muž mě něčim přitahoval, a to sakra moc přitahoval. "Doufám, že jsi nezapomněla, jak jsem řikal, že si pro tebe v osmnácti přijdu." Pošeptal a mě se napnuly všechny svaly v těle. Najednou, jako kdybych se vytrhla z transu, prudce jsem se otočila a odstrčila ho od sebe.
"Chcete mi říct, že mě teď unesete?" koukla jsem se mu do očí. "To mi přijde absurdní!"
"Něco takového." Přikývl. "Staneš se jednou z nás." Vykulila jsem na něj oči a koukala na něj jak na blázna.
"A co když se nechci stát jednou z Vás?!" už jsem na něj křičela. Jeho rysy na tváři ztvrdly, nečekal odpor.
"Tak tě zabiju." Řekl klidným hlasem.
"Takže nemám na výběr." Odtuším.
"Ne, to nemáš." Sykne.
"Fajn." Nakročila jsem ke klubu, ale Leax mě chytil.
"Kam si myslíš, že jdeš?!" zavrčel.
"Jdu se rozloučit." Odpověděla jsem mu popravdě. "Mohla bych tu zůstat snad ještě přes noc ne?" řekla jsem mírně naštvaně. "Musim se rozloučit s přáteli a rodinou!"
"Rozloučit?" povytáhl obočí, ale pustil mě. "Budiž, ale zítra si pro tebe přijdu." Otočil se a odešel. Koukala jsem do tmy a ucítila potůček slz.
"Proč zrovna já?" utřela jsem si slzu a odešla a do klubu.
*
"Co se stalo?" zeptala se mě Nicol, jakmile spatřila můj skleslej obličej.
"Ale nic." Odpověděla jsem a sedla si k nim.
"Jsi bílá jak křída, co ti ten chlap udělal?" připojil se Mike a starostlivě si mě prohlížel.
"Nic mi neudělal." Prohrábla jsem si vlasy a pokusila se o úsměv.
"Tak nám alespoň řekni, kdo to byl?" optal se Daniell.
"Někdo z minulosti."
"Tvůj ex?" ozvala se brunetka.
"Ne, prostě někdo důležitý, z minulosti."
"Má to něco společného s tvým otcem?" znejistil Mike. Začala jsem nervózně očima tikat z Mike na Nicol a z Nicol zas na Mike. Moc dobře věděli, co tohle znamenalo. Znali mě až moc dobře. Tihle tři lidi byli má druhá rodina, bez které bych se neobešla a když jsem si uvědomila, že dnešek je možná poslední akce s moji partou, se mi do očí nahrnuly slzy.
"Rox." Nicol ke mně přišla a objala mě. "Nemusíš nám to řikat, řekneš nám to jindy ano?" konejšila mě a na mě to zabíralo. Němě jsem přikývla, i když jsem moc dobře věděla, že už jim to asi nikdy neřeknu.
*
"Rox, stávej." Uslyšela jsem zašustění rolet a na tváři ucítila první sluneční paprsky. Rozlepila jsem oči a mžourala na mamku. "První celý den, kdy ti je osmnáct!" usmála se a přešla k dalšímu oknu.
"Mami." Zakňučela jsem. "Nech mě ještě spát." Převalila jsem se na bok a přes hlavu netáhla peřinu.
"Jaká byla oslava?"
"Super." Zahuhlala jsem do peřiny a pomalu zase usínala.
"Nicol řikala, že jste byli ve Swimu." Udělala menší mezeru. "Tam je to skvělé."s
"Mami, jestli že se snažíš navázat se mnou rozumnou komunikaci, po ránu ti to nedoporučuji," řekla jsem, na mě až moc odborně. "Můj mozek je ze včerejší návštěvy Swimu trochu na maděru, takže dobrou." Usoudila jsem a zavrtala se ještě víc pod peřinu.
"Roxanne." Ona si nedá říct… "Nicol řikala, že vás tam naštval nějaký muž." Začala opatrně. "Respektive tebe." Okamžitě jsem otevřela oči a vystřelila do sedu.
"Leax!" křikla jsem na překvapenou mamku. Sama jsem byla překvapená, že si pamatuju jeho jméno. Ta jeho elegantní tvář se mi zaryla do paměti.
"Co prosím?"
"Ale nic." Vyskočila jsem z postele. "Já." Nadechla jsem. "Mami, dneska odjedu." Řekla jsem pevně.
"Proč? Kam? S kým? Na jak dlouho?" zbystřila. Můj mozek, který byl do této doby na maděru, byl ten tam.
"S jedním kamarádem." Řekla jsem nejistě.
"S jakým kamarádem?"
"S Leaxem." Dodala jsem a přešla ke skříni.
"Toho neznám, kdo to je?"
"To je můj dobrý přítel z ciziny." Lhala jsem jak tiskne.
"Roxanne, nechci ti bránit v rozletu, přece jenom ti je už osmnáct."
"Tam mi v něm nebraň!" prskla jsem. Neměla jsem ráda, když mi někdo něco nakazoval.
"Roxanne! Takhle na mě nemluv!" zvýšila hlas.
"Já si na tebe budu mluvit jak chci!" řekla jsem tvrdě. Mamka se narovnala, odfoukla si vlasy a nadechla jsem. Takhle začínala nabírat vzduch do plic, měla bych se připravit na řev.
"Roxann Fromen, jak si dovoluješ na mě takhle mluvit? Copak jsem tě nanučila se dobrému chování ke mně? Je ti sice osmnáct, ale uvědom si, kolik je mě!" odešla ke dveřím, které otevřela. "Zklamala jsi mě, čekala jsem, že ke mně budeš spravedlivá." Odešla a chytla kliku z druhé strany. "Tak jako se já chovám k tobě. Kdyby si se ke mně chovala, tak ano, ale takhle nikam nejdeš!" zavřela dveře. Čekala jsem, že na mě bude ječet, že mi bude nadávat, ale že bude v klidu… Nejhorší na tom je, že má pravdu.
Smutně jsem si povzdychla, sedla si na místo, kde jsem zrovna stála a dala si hlavu do dlaní. "Promiň mami." Pošeptala jsem. "Mám tě ráda."
*
Seděla jsem na židli a koukala na fotku. Stála jsem tam já a celá moje parta i s moji mamkou. Všichni jsme se usmívali, bylo mi kolem šestnácti a byli to moje skvělé roky. Fotku jsem odložila na stůl a koukla na hodinu, ukazovaly na desátou večer. Mamka se mnou ještě nepromluvila a mě to hodně mrzelo. "Roxanne, večeře!" zavolala přes zabouchlé dveře.
"Už jdu." Odpověděla jsi s úsměvem, vstala jsem a přešla ke dveřím. Chytila jsem kliku a chtěla za ní zatáhnout, ale zavřené okno se otevřelo. Otočila jsem se a přešla k oknu.
Došla jsem až k němu, nic jsem neuviděla a tak jsem se s tichým oddechnutím otočila, ale naproti mně stál muž, ještě snad hezčí než Leax a že to snad ani nešlo. Byl oděn stejně, ale jeho vypracovaný tělo šlo vidět i přes černou košili, kterou měl do poloviny rozeplou.
"Roxanne?" změřil si mě pohrdavým pohledem. "Pán nemohl přijít, proto jsem tu já. Mám tě k němu dopravit."
"Dopravit?" pozvedla jsem obočí. Bavil se tu o mě jako o kusu věci a to moji sympatii k němu moc nepřidalo.
"Ano, jdeme." Chytl mě za ruku, ale já se mu vytrhla.
"A to se ani nepředstavíš?" sykla jsem a doslova hltala ty jeho zelený pronikavý oči.
"Na co ti to bude? Jdeme!" zavelel a drsně mě chytil za paži.
"Já nechci!" bránila jsem se a surově mu bila druhou volnou rukou do tvrdého hrudníku. Díval se na mě s opovržením a já mu pohled oplácela, i když to tak vůbec nebylo. Chytil mě i za tu druhou a šel se mnou k oknu, když v tom se rozletěli dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lu-c-k Lu-c-k | Web | 18. března 2009 v 17:56 | Reagovat

Trošku uspěchaný, ale má to atmosféru. Je to dobré. Námět je vynikající a dobře se to čte. Dávej si pozor na překlepy protože i to je o dojmu. Třeba dveře se rozletělY. :D Ale jinak vážně mám co málo dodat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama