1. kapitola → Pravda je to nejhorší

27. září 2008 v 14:38 | Ivi |  Hořká pravda
Blbej den, blbá nálada...tahle "kapitola" taky podle toho vypadá....

Pravda je to nejhorší....

Jedna slza za druhou dopadaly na její nádherně tvarovaný obličej, lemovanými tmavě hnědými vlasy.
Její oči, hluboké a temné jako noc se na ni dívali s prosbou.
Holčička vztáhla své ruce, při čemž jsem si všimla černého prstenu, který dominoval na prsteníčku.
Ano, ta malá dívenka byla okouzlující. Přesto byla tak zarmoucená....prozradili mi to její oči....
Lilian...Lilian...Lilian...
Její hlas zněl všude...Byl všude okolo mě...Byl ve mně....Proč?
S trhnutím jsem se probudila. Zase ta noční můra. Každou noc se mi o ní zdá. Každou noc mě volá...
Dokážu ji pomoci? Nebo to je jen sen? Kdo je ta dívenka?
Vstanu a mé nohy mě samy vedou do koupelny. Nevnímám ten chlad. Na chodbě se ještě ke všemu srazím se svojí sestrou.
,,Kam sakra koukáš?" zařve na mě místo ranního pozdravu. Už dávno jsem vzdala usmíření. Petunie mě navždycky bude mít za zrůdu.
,,Promiň, vrazila jsi do mě." odpovím ji a zavřu ji dveře koupelny přímo před nosem. Už jen přes ty dřevěné dveře slyším její křik.
Ve sprše na sebe spustim proud teplé vody. Nechám na své tělo dopadat kapat poslední zbytek vody, a zabalím se do ručníku.
Dívám se na sebe do zrcadla. V hlavě mám spoustu otázek. Jsem to opravdu pořád já? Ptám se. Změnila jsem se.
Mé zrzavé vlasy ztmavly. Mé smaragdově zelené oči, teď svítí jako drahokami. Možná tam na povrchu jsem stejná, ale tam ve vnitř, jsem úplně jiná.
Má duše je podivně prázdná. Skoro jako bych už necítila žádnou radost. Je to pocit osamělosti, či soucitu nad onou dívenkou ze snu?
Na to si nedokážu odpovědět ani já sama. Podívám se znovu do zrcadla. Ach ano, vypadám jako kdybych potkala mozkomora.
Je čas se sebrat. Je čas začít něco dělat, a ne jen sedět. Je čas...
,,Ty čarodějnice! Co si o sobě myslíš? Že budeš hodinu okupovat koupelnu?" uslyšela jsem Petunin milý hlásek. Je čas...
,,Sklapni, a pro tvou informaci jsem tu jen půl hodiny!"
Konečně klid. Zabalená jen v ručníku, a na hlavě turban si to mířím do pokoje. Do odjezdu mám ještě hodinu.
Natáhnu na sebe zelené šaty na ramínko. Chtělo by to změnu.
Okamžitě se při této myšlence otřesu. To nejsem já...
Tak to by bylo...Pomyslím si a zkontroluju si naposledy jestli je vše připravené. Teďka se ještě rozloučit s rodiči...
,,Mami?Tati?"
,,Lily, pojď prosím do obývacího pokoje." ozve se tátův hlas. Co se děje?
Jakmile jsem vešla do našeho obýváku, do nosu mi hned vnikne silný parfém...Máme návštěvu.
Na pohovce seděla drobná blondýnka. U pasu měla hůlku. Kouzelnice.
,,Slečno Evansová?" zeptá se mě.
Dívám se na rodiče. Ve tvářích se jim zračí bolest, zármutek....
,,Ano?" odpovídám, ale pořád provrtávám rodiče pohledem. Mamce sklouzla jedna slza...
,,Mé jméno je Jane Smith a pracuju na ministerstvu čar a kouzel ve Velké Británii, v oddělení nalezenců..."
Co to má znamenat?
,,Začneme tedy od začátku..." začíná žena. Nechápu. Jak od začátku? ,,Před 14-15 lety se Vy-víte-kdo vrátil do Velké Británie, se odehrála bitva mezi ním a Brumbálem."
Co to má společného se mnou? Jaká situace...? Žena jakoby vycítila moji zmatenost se na mě lítostivě usmála.
,,Na té bitvě se podílela většina kouzelníku...Voldemort samozřejmě prohrál...ale spousta životů vyprchala...vyhráli jsme ale za velkou cenu..."
Co tím myslí? Tohle téma se mi nelíbí! O téhle bitvě jsem četla v....
,,Byla jsi nalezena nedaleko. Naše dohady jsou v tom, že tví rodiče zemřeli v bitvě."
,,Co to prosím povídáte? Mí rodiče sedí tady..." najednou mi to všechno dochází. Začnu se hystericky skoro až šíleně smát. Ne, to není pravda!
,,Ministerstvo už 17 let usilovně pátrá po vašich biologických rodičích. Marně." vysvětluje Smithová.
Snažím se ty informace vstřebat, ale můj mozek je při příliš vysokém nátlaku vypnut. Ušklíbnu se. Alespoň něco si uvědomuju.
,,A proto jsem zde. Po ukončení vašeho studia v Bradavicích se přesunete do svého bytu, určeným ministerstvem."
,,Prosím?"
,,Zde zůstat nemůžete. Vy-víte-kdo po Vás jde. V Bradavicích jste v bezpečí, jaké to bude až vyjdete?"
,,Co moji..."
,,Pěstouni? Těm bude vymazána paměť."
Na rty se mi vydere jen jedno slovo....
,,Proč?" nechám své slzy volně dopadat.
,,Po škole na Vás budu čekat na nádraží." Jane se usměje ,,Je mi to líto. Bylo to jen pro Vaše dobro." a s tím se přemístila.
Pro mé dobro.....
Mlčela jsem. Až moc dobře jsem si uvědomovala to riziko, které přinesu když tu zůstanu. Proč ale já?
,,Rádi to pro tebe uděláme Lily." prolomil ticho muž, kterému jsem celý život říkala tati.
Mlčím.
,,Je to pro tvé dobro." promluví mamka ale oči se jí znovu zalijí slzami.
Pro moje dobro...Všechno je to pro moje dobro! Zadívala jsem se už se suchýma očima na ty, co mě vychovali. Nepatrně jsem se usmála.
,,Mami, tati, Petunie." věděla jsem že má nevlastní sestra poslouchá jako vždycky za dveřmi. Petunie vešla a sedla si vedle rodičů. V očích měla podivný lesk.
,,I když nejste mými pravými rodiči, budete to vždycky vy, kdo se o mě staral, pečoval a vychovával...Já....Mám Vás ráda."
Brečela jsem. Musím to udělat. Nechci je ohrozit.
Se slzami v očích jsem se postavila, a pozvedla proti nim hůlku.
Všichni se na mě podívali s porozuměním. Jakoby věděli, co je čeká.
,,Máme Tě rádi holčičko." bylo to poslední co jsem slyšela.....
,,Je to pro Vaše dobro." hlesla jsem a přemístila se pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama