2.kapitola → Jako padlý anděl

25. září 2008 v 23:00 | Catt |  Ve vášni krve
Ahoj bobánci! Tak jsem se konečně vrátila z tábora a dopsala kapitolku Ve vášni krve. Takže Vám sem házim 2.kapču a jdu se vrhnout na společnou povídku. Hned po společné se jdu mrknout na Krvavou stoupu a hned na to Copak toho chci moc.
Takže prostě a jednoduše, dneska by tu měla ještě přibýt společná povídka a jestli budu mít ještě čas, tak i ta Krvavá stopa.

2.kapitola
Jako padlý anděl
"Roxanne?" Ve dveřích stála mamka s nožem v ruce a vražedným pohledem si měřila upíra, který mě hrubě držel za ruku. "Co tady děláte?!"
"Mami, pomoz mi." Vyhrkla jsem ze sebe a snažila se upírovi vytrhnout.
"Okamžitě ji pusťte!" zakřičela a s nožem v ruce se hnala k nám. Muž se jenom ušklíbl a matčině útoku se vyhnul.
"Raději ten nůž položte, nebo si ublížíte." Podotknul, pak se kouknul na mě. "Ty jsi ji to neoznámila?" povytáhl obočí, jeho pohledu jsem ohnula a prosebně jsem se koukla na mamku.
"Co jsi mi neoznámila?! Pusťte moji dceru!" vykřikla znova.
"Tady andílek se přidá k nám." Popadl mě za vlasy a prudce moji hlavu zaklonil. Přiblížil se k mým rtům. Ani jsem se nehnula a čekala, co udělá. Srdce mi bušilo jak splašený a dech se mi zrychloval. Mamka využila situace, kdy se ji nevěnoval a s rozmáchnutou rukou, v níž kraloval ostrý kuchařský nůž skočila na upíra. Ten aniž by se přestal dívat na mě, vrazil matce prudkou facku, kterou neustála a skácela se na zem. To mě vytrhlo z menšího transu a zděšeně se podívala na ženu ležící na zemi.
"Mami!" upíra jsem kopla mezi nohy a vykroutila se z drtivého sevření své ruky. Muž sice zaskuhral, ale hned na to mě zase popadl za ruku.
"Ještě jednou a zabiju tě!" vyštěkl na mě. "A bude mi jedno, že máš být Pánovou milenkou!"
"Jste zrůdy!" křiknu na něj, ale to už ucítim jeho ruku na své tváři. "Na nic víc ses nezmohl." Odplivla jsem si a snažila se nevnímat pulzující bolest na tváři. Upír mě surově vzal za do náruče a šel se mnou ke dveřím od balkónu. Mamka se mezitím zvedla, zpozoroval to. I semnou se sehnul pro nůž na zemi, rozmáchl se a švihl s nim. Nůž letěl přes celý můj pokoj a zastavil se až o matčinu dlaň, kterou projel jako nůž o teplé máslo a zabodl se do stěny. S matčina hrdla se vydral drásající a bolestný křik. Koukla se na ruku a lapala po slovech. Na nic se nezmohla. "Mami!" zakřičela jsem a mžourala jsem skrz uslzený oči. Začala jsem kopat volnými nohy, upír mě ale chytil pořádně, takže jsem se ani nepohla. "Ty bezcitný zvíře!" křičela jsem plná vzteku. Absolutně mě nevnímal, místo toho šáhl na kličku. Dveře se prudce otevřely sami. Na obličej mi začaly bubnovat kapky.
"Drž se." Syknul a vyhoupl se i se mnou na zábradlí.
"Ty jsi se zbláznil..." dál už jsem nic neřekla, skočili jsme. Zavřela jsem oči, jednou mi ten skok stačil. Měla jsem štěstí, že jsem z toho tehdy vyvázla jenom se zlomenou nohou a vykloubeným zápěstím.
Kapky se mi dostávaly pod tričko, připadalo mi, že padáme věčnost. "Je to jenom jedno patro." Šeptla jsem si pro sebe.
"Už můžeš otevřít oči." Ozval se trochu pobaveně únosce a já poslechla. Stál na pevné zemi, stále jsem byla v jeho náruči a tiskla se k němu. Povolil sevření a já se postavila na zem. Bosé nohy jsem si máčela v bahně. Nepochopila jsem, jak jsme mohli tak měkce dopadnout, ale čert to vem. Hlavně, že se nám nic nestalo. Popadl mě za ruku a mlčky jsme došli až k silnici. Do nohou se mi zarývaly kamínky. "Kam to jdem?" zeptala jsem se, ale odpovědí mi bylo hrobové ticho. Silnici jsme přešli a vydali se do uličky, kam jsem utekla před čtyřmi roky. Čekali jsme asi deset sekund, když se před námi objevilo hejno netopýrů. Kroužilo kolem nás, pak se přemístilo na jedno místo a "smrsklo" se do muže. I v té tmě jsem poznala, že má blonďaté vlasy, které mu splývali až k bokům. Muž si mě zkoumavě prohlédl a pak kouknul na upíra, který mě držel.

"Zdravim, Thomasi." Uklonil se.
"Též, Necrossi." Ušklíbl se upír, který mě držel.
"Byli s ní problémy?"
"Ani ne." usoudil.
"To jsem rád, podej mi ji." Oznámil Necross a chňapl po mě.
"Ty jsi chceš kousnout?" povytáhl obočí.
"Ne," zasmál se a odhalil tak svoje bílé špičáky. "Mám tu motorku." Hlavou kývl k rohu. Thomas mě pustil a šel za roh.
"Takže, ty jsi Roxanne?" Zeptal se Necross a udělal pár kroků ke mně. "Těší mě, jsem Necross de Vuins." Uklonil se.
"Kéž by těšilo i mě." Sykla jsem a koukla mu do očí.
"Na to, že máš být brzy sežraná, jsi nějaká drzá." Ušklíbne se.
"Sežraná?" povytáhla jsem obočí. "Mám být milenkou Vašeho Pána."
"Chytrá holka." Usoudil. "A krásná." Dodal. "Chápu, proč si tě vybral." Chystala jsem se mu něco odseknout, ale hluboký mužský hlas nás vyrušil.
"Necrossi, jedem?" ozval se Thomas, který byl stále za rohem.
"Už jdem." Blonďák mě chytil za loket a táhnul k motorce. "Pojede na ní se mnou, ty to půjdeš mezitím ohlásit." Kouknul na Thomase.
"Dobrý." Přikývnul a "rozprskl se" do hejna malých netopýrů. S údivem jsem koukala co vše dokážou.
"Sedni." Zavrčel na mě Necross, který si mezitím nasedl. Jako poslušná holka jsem poslechla. Sedla jsem si na spolujezdcovo zadní sedlo a chytla se ho za bok. Jakmile si byl jist, že se držim pevně, nastartoval motorku a rozjeli jsme se. Prudký zásah větru mě málem zchodil ze stroje. Mokré vlasy mi šlehaly do obličeje a jeden pramen se dotkl mého pravého oka. Bolestně jsem zavřela obě oči. Vnímala jsem pouze burácivý motor stroje a studený vítr, který narážel do mého mokrého oblečení. Po celém těle mi naskakovala husí kůže.
K upírovi jsem se přitiskla ještě víc a snažila se nevnímat zimu, která procházela celým mým tělem.
Konečně jsme zpomalovali a já pomalu uvolňovala křečovité svírání okolo Necrossova pasu. Uslzené oči jsem otevřela a podívala se kolem sebe. Stáli jsme u tmavého lesa. Koruny stromů se hrozivě tyčili do černého nebe. Vítr, který si nebezpečně hrál se stromy se otíral i jejich listy a vydával děsivé šumění. "Dál jdeme pěšky." Oznámil mi Necross a vyšel k lesu. To si ze mě dělá snad srandu? Já se bojim se na ten les jen podívat. Nedovedu si představit, jak budu chodit v něm a ještě k tomu po tmě. Upír se zastavil kousek od lesa a otočil se na mě. "Budeš tam jen tak stát, nebo půjdeš se mnou?" otázal se prostě s nádechem pobavení. Nerozhodně jsem se znova koukla na les, pak jsem ale vyšla k Necrossovi. "Chyť se mně." Nabídnul mi rámě. Chvilku jsem na něj tak koukala, ale pak jsem se chytla. Vykročili jsme do tmy. Větvičky se mi pletly pod nohy a jehličí se mi zabodávalo do chodidel. Po tvářích se mi kutálely slzy. Měla jsem pocit chvilkového zhroucení. Celou cestu lesem jsme šli mlčky a teprve až když jsme vyšli z lesa na mě promluvil. "Přestávka." Řekl, pustil se mě a sedl si na nedaleký kámen. Šla jsem k němu a sedla si na pařez kousek od něj. Nohy mě neskutečně pálili a oči se mi klížili. Chtěla jsem spát. Po tváři mi samovolně sklouznul pramínek vlasů. Chvilku jsem ho nechala otírat se o mokrou kůži a pak jsem ho jedním pohybem ruky strčila za ucho. Koukla jsem se na blonďáka. Zkoumavě si mě prohlížel. Koukl se mi do očí. Jeho pohled jsem nevydržela a uhnula. Snažila jsem se ignorovat tísnivou zimu. Třásla jsem se a zuby drkotaly. Stále jsem cítila Necrossův pohled. Koutkem oka jsem zpozorovala, že se zvedl a přešel ke mně. Čekala jsem co udělá. Sundal si černý plášť a přehodil mi ho přes ramena. Překvapeně jsem zamrkala, ale plášť si nechala.
"Dík." Vyblekotala jsem a pozorovala upíra, jak si v tichosti sednul na kámen. Chvilku jsme jen tak seděli, ale pak se zvedl.
"Půjdem." Řekl prostě a stal. Napodobila jsem ho, ale odřený a unavený nohy mi to nedovolili a já se sesunula na špinavou zem.
"Já už nemohu." Postěžovala jsem si a kabát si přitáhla blíže k promrzlému tělu. Necross se ihned otočil a rychlým krokem přešel ke mně. Klekl si a vzal mě do náruče. "Ty mě odneseš?"
"A co mám dělat?" povytáhl obočí. Jednou rukou mi odhrnul špinavý pramen vlasů z čela a prohlédl si můj obličej. Sklonil se a políbil mě na čelo.
"Co. Co chceš dělat?" vykoktala jsem pokuď možno výhružně, ale on se pouze uchechtl.
"Budeš vypadat jako padlý anděl." Řekl si pro sebe a stal i se mnou v jeho náruči. Zavřela jsem oči a pomalinku usínala.
Bála jsem. Bála jsem jeho, bála jsem se budoucnosti, bála jsem co se stane… Nejvíce jsem se ale bála co se stane ze mě. Stane se ze mě stvůra, krvelačná stvůra. Šíleně jsem se Bála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama