2.kapitola → Šílenec, Black a zařazování I/II

27. září 2008 v 14:42 | Ivi |  Hořká pravda
Takže další kapitola po dlouhé dovolené :D

Věnováno Pol a Huhu, za skvělý design a spoustu věcí...
Holky, jsem ráda že Vás mám!

Šílenec, Black a zařazování I/II

Je tohle spravedlivý život? Život není fér, toho jsem si byla plně vědoma, ale ke komu byl život takto krutý?
Můj svět, můj život, se rozpadl jako domeček z karet.

V jediný den jsem nejen přišla o rodiče, ale i o veškerou lásku, kterou jsem kolem sebe posledních 16 let měla kolem sebe.
Dříve jsem byla rozpolcena na dvě poloviny - byla jsem obyčejný člověk. Mudla. Později se ze mě stala čarodějka. Kouzelnice. Žila jsem dvojím životem.
A teď? Teď jen vím, že jsem čarodějka. Ale ani to není jisté. Vždyť...se ze mě stal sirotek. A ještě včera...jsem měla milující rodinu...tátu, mámu....sestru.
Prošla jsem přepážkou a rozhlédla se. Moc lidí tu nebylo. Do odjezdu zbývala ještě necelá hodina. Posadila jsem se do volného kupé, a pohodlně se opřela.
Přemýšlela jsem. Co budu dělat v Bradavicích? Jak se budu jmenovat? Dál Evansová?
A pak jsem si vzpomněla na Clare. Clare byla a bude má nejlepší kamarádka. Odstěhovala se někam do Ameriky. Byla vlastně jediná, s kým jsem si rozumněla.
Ale s kým jsem si úplně rozumněla, a neměla před ním žádné tajemství, byl Severus. Můj opravdový přítel. I když jsme se spolu bavili jen tři roky.
Pamatuju si na ten den jako by to bylo včera, na den, kdy jsme se pohádali. Později, když bylo po všem, jsem si uvědomila, že se Severusem, odešla i patrná část mého srdce. Byl to opravdu dobrý přítel. Ale pak už jsem pro něj neznamenala nic. Severus byl ve Zmijozelu, v koleji, kde byla jen čistá krev. A stýkal se s těmi, kdo chtěl vyhladit "nečistou" krev. Moji. Stala jsem se mudlovskou šmejdkou.
Takže teď už nevím kdo sem. Jak můžu být čarodějka, když má krev je "pošpiněná"? Už uvažuju jako Zmijozel. Co se to se mnou děje?
Že jsem usnula, jsem si uvědomila až když jsem spatřila tvář malého děvčátka.
Tentokrát neplakala, a ani neprosila.
Jen tam stála, kousek ode mě, a dívala se na mě těma čokoládovýma očima.
"Nebuď smutná,"
řekla tiše, avšak její hlas se kolem mě ovál jako jarní vánek "Už brzo se setkáme, avšak nejdřív, musíš najít řešení."
"Najít řešení?" nechápala jsem. My dvě se máme setkat? A najít řešení čeho?
Mlčky mi vtiskla do dlaně nějaký papír. Pak se jen usmála.
"Už brzo se setkáš se svojí pravou rodinou...A už nikdy tě neopustíme....A ty nás taky ne."
Pak zmizela. A nechala mě tam jen mlčky zírat.
"Evansová! No tak, Lily..."
Pořád bych v tom snu jen tak stála, ale do reálu mě ale vzbudil ten nejnepravděpodobnější člověk. Tenhle hlas bych poznala i přes dusot koní.
Tenhle hlas mě otravoval už od prvního ročníku. Já ho ignorovala. Ale protože potřebuju změnit sama sebe, už nebýt jen ta nafoukaná a chytrá Evansová.
Teď už nejsem Evansová. Je čas jednat.
Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Potter. Jeho přívětivé hnědé oči byli zasypány různými emocemi. Šokovaně jsem zjistila, že má strach. Starost...
"Teda Lily! Tys mi dala!" oddychl si když jsem mu klasicky vlepila pohlavek.
"Omlouvám se." špitla jsem a posadila se. "Za tu facku." dodala, když nechápavě pozvedl obočí.
Nejdřív na mě zíral. Pak se pousmál, ale pořád si mě nepatrně prohlížel.
"Ehm...co se stalo? A kde máš své ocasy?" promluvila jsem do ticha.
Znovu se usmál "Sirius se někde s Petrem zdržel, Rem se stal primusem..." zasekl se a pohlédl ke mě. No jo...já se nestala primuskou... "A tak jsem se vydal hledat kupé...A našel jsem tebe. Ležela si na zemi a vůbec ses nehýbala....Já...myslel jsem..." rozpačitě si zajel rukama do vlasů
Mlčela jsem. Co jsem měla říct? Veškeré díky, žes mě vytáhl z toho strašlivého snu? Nebo...ne!
Jestli si bude chtít povídat, bude to určitě ´Jak sis užila prázdniny?´.
Vzpomněla jsem si na ten papírek, co mi vtiskla do ruky ta dívenka. Okamžitě jsem se do té ruky podívala, jestli to nebyl sen. Nebyl.
I přes to, že jsem v kupé neseděla sama, ale s Potterem jsem ten papírek rozbalila.
Já držím ve svých rukou moc. Moc vyléčit, nebo zničit. Zaručit život, nebo způsobit smrt. Hluboce si vážím tohoto daru, který jsem postupně zdokonalil v umělecké dílo stejně vznešené a nádherné, jako jsou Merlinovi slavné malby v Louvru.
Já jsem umění samo, já jsem sama věda. Ve všech podstatných ohledech jsem Pán všeho. Jak by jistě řekli mudlové, Bůh.
A Bůh, musí být nemilosrdný a prozíravý. Bůh zkoumá svá stvoření a vybírá si. Ta nejlepší si zaslouží být pěstována, opatrována a chráněná.
Velikost odplácí dokonalostí.
Avšak i nedokonalí mají svůj význam.
Moudrý Bůh přezkoumává, zvažuje, využije toho, co se mu dostane do rukou, a dělá zázraky. Pravda, někdy pracuje bez milosti a často musí použít násilí, které krvezrádci, a ti tupci z ministerstva kouzel, zavrhují.
My, kteří držíme v rukou moc, my se nemůžeme nechat rozptylovat zavržením prosťáčků, malichernými a změkčilými zákony obyčejných lidí. Oni jsou slepí, jejich rozum je obestřen strachem - strachem z bolesti a ze smrti. Jsou příliš omezení na to, aby pochopili, že smrt je možné porazit.
Mně se to téměř podařilo.
A jednou vyhladím všechny mudly, krevezrádce. Jednou budou na této Zemi chodit jen čistokrevní čarodějové.
Jestli toto nezvládnu, vždy tu bude můj dědic, pravý dědic, který bude pokračovat v mých stopách, a dovrší plán Salazara Zmijozela!
A až svůj plán dovrším, budou se mi klanět. Všichni. Navždy tu budu, abych toto dílo splnil.
S.Z.Jr. a jeho dědicové G.R, M.L, H.P., T.J., S.S, M.W., A.G., T.R.
Tohle byl určitě deník! A musel to psát někdo z rodu Zmijozelu...Byl to určitě šílenec. Takovýhle plán...Pak mě to trklo.
Zírala jsem na iniciáli. S.Z.Jr.
Salazar Zmijozel Junior....a jeho dědicové. Tenhle Junior musel vědět kdo bude jeho dědic. Je tu celý zástup. Zástup "pravých" dědiců, kteří by dodělali jeho dílo, kdyby on sám zklamal. Poslední je nějaký T.R.
"Ehm...Evansová?"
Úplně jsem zapomněla, že tu sedím s Potterem! Zvedla jsem oči od "papírku" a zadívala se do těch jeho čokoládových.
V tom jako by mě zamrazilo. Vyjeveně zíram na to místo. Zdálo se mi to...nebo jsem ji viděla? Minula kupé....a jen se sem podívala. Zamrkala jsem.
"Lily?"
"Viděl...viděls ji?"
"Koho?"
Takže ji neviděl...Blouzním?
"Á, nazdárek Evansová." vrazil do kupé Black a Petigrewem.
"No nazdar." zamumlám jen, a schoulím se k oknu. Pobertové jen pokrčí rameny, a Black se s nadšením dá do vyprávěním čehosi.
Zavírám oči, a prouhloubím se k myšlenkám.
Já držím ve svých rukou moc. Moc vyléčit, nebo zničit. Zaručit život, nebo způsobit smrt.
Kdo může být tak mocný?
Zaručit život, nebo způsobit smrt.
Tohle může jen...osud.
Mně se to téměř podařilo.
Někdo mu do toho vlezl.
"Už brzo se setkáme, avšak nejdřív, musíš najít řešení."
Musím najít řešení. Ale jaké?
Ani jsem si neuvědomila, že Black sedí vedle mě, a už dlouhou dobu mi civí přes rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama