3.kapitola → Proč já?

27. září 2008 v 16:09 | Ivi |  Hořká pravda

Takže kapitola je na světě, uznávám, krátká, a nepochopitelná.
Chci ji věnovat hned několika lidem
-Dromedce : za to, že jsi mi s ní vždycky radila
-Alískovi : za to, že mi píšeš Další Raddle :D
-Envýskovi, Cattince : moji Zmijozelkové:D
-Pol a Zub : bez vás, by byl svět suchý
-Banánkovi : chyběla jsi mi:D
-Tince a všem ostatním : jen tak, protože si už nemůžu vzpomenout na další jména:D

Proč já?
"Lily!"
Zmateně jsem se podívala po původci hlasu.
Byla to jedna ze slepiček, které obdivovali Siriuse Blacka.
Odkdy mě Nicol oslovuje jménem? Tady něco nehraje...
"Ano? Potřebuješ něco?" zeptám se jí zdvořile, ale pohledem jsem u zmijozelského stolu.
Nicol si jen odfrkne, ale neodpovídá. Po chvíli zjišťuji proč. Něco hustí do svých kamarádek, a pak všichni následují pohled též ke zmijozelskému stolu.
Nevšímám si jich. Nejsou mi ani po kotníky.
Nikdy jsem neuvažovala jako bezcitná mrcha. Ale můj osud mi city vymazal.
"Hele Evansová..." fajn, možná jsem uvažovala trochu brzo, Nicol se nezměnila "Ty si dneska seděla v kupé." začíná.
"Vážně? To bych ani neřekla, že jsem tam seděla." odpovím ironicky.
"No..a tak si řikám, když si tam seděla se Siriusem...nezmínil se o...nás?" pokouší, a ignoruje moji poznámku.
"Proč se ho nezeptáš sama?" tázám se sladce. V tom si všimnu, že se ta tajemná dívenka zvedá, a opouští Síň.
"Omluvte mě," pronesu povýšeně, a hlavně nevnímavě k zjevně zklamaným dívkám, které nic nedozvěděli "Jsem unavena, půjdu do své ložnice." zvednu se, a doufám, že nepozorovaně, odcházím rychlým krokem.
Nevšimnu si ale, že jak z nebelvírského stolu, tak i ze zmijozelskeho, se zvedají dvě postavy...
Po několika chodbách poznám, že dívenka má namířeno do sklepení. U shcodiště na ni zavolám : "Počkej!"
Zastaví se, a ohlédne. Zdá se, jako by celou cestu šla duchem mimo.
"Skyelie," promluvím, až to mě samotné zní...kupodivu něžně "Ty...seš tady."
Ladně se otočí. Koutky úst jí zacukají, jako by potlačovala smích.
"Ano." zasměje se krátce. Zní to jako zvonkohra. "Říkala jsem ti že se setkáme." Její temné velké hluboké oči se mi provrtají do těch mých.
"Osud se již brzy naplní, Lily." zamumlá. Její hlas...nikdy mě nepřestane fascinovat.
"O...o čem to mluvíš, Skyelie?" vykoktám "Kdo...kdo vlastně jsi?" Mě samotné tohle přijde...směšný. Poprvé jsem zmatená já. Poprvé nic nechápu. Osud...
Skylie se rozhlédne po pohyblivých schodištích. Očima provrtávala každičký kout, čeká na někoho?
"Už brzo...blíží se. Další nezávratné změny do tvého života. Buď na ně připravena. Zachovej chladnou, rodinnou tvář. Dnes v osm v KNP." zašeptá, a rychle zmizí.
Zmateně se rozhlédnu. Kde je? Jaktože jsem nestačila zaregistrovat, kudy odešla?
V tom zaslechnu hádající se hlasy. Instinktivně skočím za sloup, a zvědavě se dívám k opačným chodbám.
Když postavy příjdou blíž, překvapeně rozpoznám, že to jsou Malfoy a Black!
"Hele, krvezrádče, co jí chceš?" říkal zrovna rozzuřeně Malfoy.
"Hele ty čisťáku, co jí chceš ty?" zaútočil stejně Black.
"A teď se ptám já, co mi chcete?" přidala jsem se. Jejich oči se na mě podívali. Oboje šedé. Oboje chladné, s jiskřičkami hněvu.
"Já..." začali oba. Pak se na sebe podívali. Nevydržela jsem, a vyprskla smíchy.
"Nebudu vás tu rušit." poočku sleduju Luciuse, ale pokouším se zároveň sledovat i Siriuse. "Půjdu...se vyspat. Dneska byl velmi náročný den."
"Ne!" vykřikli oba opět naráz. Tázavě pozvednu obočí. Tak o tomhle Skyelie mluvila!
"Prostě ti nevěřím, žes našla kousek ze Salazarova deníku." vyhrkl Black.
"Salazarova dědice." zamumlám.
Lucius vytřeští oči "Tys...tys našla?" vykoktá překvapeně.
"Jo, našla, proto mě zajímá kdes ho, jestli vůbec, našla." Black se přesunul na opačnou stranu od Malfoye - k zábradlím. Lucius se opřel o chladnou stěnu, do stínu.
"No...ehm..." co jim mám teď zatraceně říct? Dala mi ho jedna holčička ve snu? Nesmím Skyelie prozradit! Nebo...můžu?
"Chtěl jsi se mnou mluvit, Tome?" hlas ředitele Bradavic se rozlehl prázdným útesem. Albus Brumbál stál téměř na kraji útesu, a díval se na přílivy vln.
"Nejmenuju se už tak!" odsekl muž stojíc hned vedle Brumbála "A proto bych tu nebyl."
Nechtěl si to přiznat. Tohle byla čistě jen...politická schůzka. Scházet se se svým odvěkým nepřítelem byla věc první, a druhá byla, že je to ředitel školy, do které chodí JEHO dcera. No není tohle ironie osudu?
"Skyelie je u vás." skonstatoval nakonec suše.
"Ano," Brumbál se usmál "Je ve Zmijozelu."
"Neměla tam chodit! Neměla vůbec chodit na HRAD!" obávaný černokněžník bezmocně a vzteky zatnul ruce v pěst.
"A přece jen, tam je." podotkl klidně Brumbál "Ona by si to jistě přála."
"Její rozmary mi jsou na nic! Sama si vybrala svojí cestu!"
"Ale ty přece taky, Tome. Copak ji nedokážeš pochopit? Milovala tě." pousmál se téměř lítostně ředitel.
Milovala mě..a proto mě opustila. No jistě. Muž rozhodil paže.
"Jistě. JÁ ji nedokážu pochopit. Tak mi tedy pověz, můj milý tcháne, proč zmizela má prvorozená dcera, a po roce i moje žena?"
/Někde úplně jinde, v Bradavicích, 19:30, KNP/
"Mami?" malá dívka, sedíc na klíně ženě s nádherně lesklými bronzovými vlasy, si pohrávalo s matčiným náhrdelníkem.
"Drahoušku?"
"Je to prokletí, že? Určovat lidem Osud..."
"Skye..." žena si povzdechne a smutně se usměje "To je poselství.."
"Ano, poseltství, které nakonec..."
"Miláčku," přeruší matka svojí dceru, a sevře jí v náručí "Ani nevíš kolik..tě toho ještě čeká."
"Proč jsi tady?"
"Já..." žena se váhavě odmlčí.
"Nemusíš nic skrývat, mami. Já to vím." dívka seskočí z klína své matky a pohlédne jí do očí.
"Skye..musela jsem ho opustit. Musela jsem..."
"Musela?" dívka povytáhne obočí. Žena si jen pomyslí, jak moc je svému otci nakonec podobná...
"Nechalas nás! Zmizela má sestra! Otec...je z něho zrůda. Po tom...cos ho opustila..." slzy ji dopadli na její tvář.
"Lásko..." žena se okamžitě vrhne na svoji dceru "Pamatuješ? Osud? Musela jsem...musí se vyplnit to co bylo předurčeno..."
"Ano...ale ty sama to víš." Skye se upřeně zadívá na svoji matku, a unaveným hlasem hlesne.
"Tohle je prokletí. My víme co se stane..určujeme jen smrt a zkázu, mami. Jsme poslové Osudu, ale zaroveň Smrt."
/Zpět k Lily/
"No..." zaváhám "Musím vám to říct? Není to náhodou moje věc?"
"Ne." oba si pevně sotjí za svým.
"Tak jo." povzdychnu si naoko rezignovaně.
V tom se z chodby vynoří Brumbál, a s ním nějaká postava zahalená v černém plášti.
"Co vy tady...pane Blacku a Malfoyi? Slečno Evansová?" Brumbálův hlas zní...nervózně. Zvědavě se podívám na muže. Není mu moc vidět do obličeje, ale stejně cítím jeho upřený pohled.
"Menší výměna názirů, pane profesore." usměje se uličnicky Black "My už půjdeme, viď, Luciusku?" zazubí se.
Merline...to je šašek!
"Och, jistě Siriusku." ušklíbne se Lucius, a k údivu všech ty dva SPOLU odejdou.
"Slečno Evansová?"
"Pane profesore, už jdu."
Když mizím za roh, slyším jen hlas toho neznámého.
"Brumbále, chci okamžitě vidět Skye."
Zrychlí se mi dech.
Tlukot srdce.
Osud se brzo naplní, sladká Lily...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jasane Jasane | E-mail | Web | 7. října 2008 v 21:02 | Reagovat

Waw! Tak to je moooc coool povídka:) Hee upe nejvic skvěly:) Moooc se mi to líbí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama