5.kapitola → Reme, co tam skrýváš?

27. září 2008 v 16:50 | Catt |  Krvavá stopa
Ha! Jsem dobrá! Dneska jsem dopsala kapitolku a jsem z ní v celku nadšená xD DOufám, že Se vám bude líbit, tak jako mně a dopředu vás upozorňuju, že tohle NENÍ poslední, ani předposlední, ani před před poslední kapitolka...to kvůli tomu konci ;) Sakra, jsem toho docela dost řekla xD No nic, pěkné počteníčko, jinak limit dávám 20, to snad zvládnete ne? xD Když tak ho snížim,ale to se mi moc nechce, pač kapča je velká a ty chyby tam jsou taky "snad" minimální xD Takže což..tady je:

5.kapitola
Reme, co tam skrýváš?
Koukla jsem se na Lily a její zelené šaty, které ladily s jejími oči. "Jak vypadám?" zeptala se mě a otočila se kolem osy.

"Sluší ti to." Usmála jsem se a snažila se vypadat energicky. Jenomže já jsem chtěla spát, tři dny jsem nepila krev, nejedla syrové maso a mám pocit chvilkového
zhroucení. "Je mi nějak divně." Pošeptala jsem Lily, která se na mě ustaraně koukla.
"To je tím stresem." Usmála se. Ne, stresem to nebylo. Doma jsme měli večírky a plesy každý večer...
"Jo, já vim." Řekla jsem nepřesvědčivě a šla si pro svoje šaty na ples. "Kolik máme času?" zeptala jsem se dívek a vyndala své sněhové šaty ze skříně.
"Za hodinu máme být dole." Odpověděla mi Lily. To je skvělý čas, přesně tak akorát. Šaty jsem si položila na postel a šla se vykoupat. Potřebovala jsem alespoň nějak dohnat energii a teplá koupel byla pro mě to nejlepší. Každou kapku vody jsem cítila dvojnásob a užívala si té chvilkové pohody.
*
V zrcadle se odrážela dívka, kterou jsem nepoznávala. "Opravdu jsem to já?" znova jsem se nevěřícně koukla na svůj odraz. Bílé šaty mi vlály kolem postavy jako na víle. Připadala jsem si jako bohyně. Černé vlasy jsem si nechala pomoci kouzla mírně skroutit a připnula jsem si je stříbrnou sponou, kterou jsem dostala od matky. Z culíku mi padalo pár černých pramenů.
"Ty vole Ros! Ty vypadáš tak neuvěřitelně krásně!" vypískla blondýnka s růžovými mini šaty.
"Ano, já vim." Ušklíbla jsem se a dál jsem ji pozornost nevěnovala. Koukla jsem se na hodiny v pokoji. Malá ručička ukazovala na osmičku a velká na desítku, to znamenalo, že za deset minut to má vypuknout. Na nic jsem nečekala a vydala se z pokoje do společenské místnosti. Bohužel tam několik lidí ještě zůstalo a mezi nimi i ten, kterému se vyhýbám jak nejvíc můžu. Naše pohledy se střetly a já v jeho očích viděla totéž co poprvé…vášeň a touhu. Rychle jsem sklopila zrak a vydala se do hlavní chodby, kde na mě měl čekat Samuel.
*
"Vypadáš nádherně." Vzal moji ruku do té jeho chladné a políbil mi její hřbet. Měl na sobě jako vždy černý společenský oblek a na jeho tváři pohrával úsměv, který mě hřál u srdce.
"Ty též." Usmála jsem se na něj. Samuel mi nabídl rámě a já ho neodmítla. Museli jsme vypadat asi opravdu dobře, když se na nás skoro každý otočil. Šli jsme po chodbě a slyšeli tiché šepoty mezi studenty. "Kdo jsou ti dva?", "Kdo je ten chlapec s dívkou?" atd.
Před Velkou síni na nás čekal Marq se svoji hnědovlasou partnerkou, Lucius s jeho snoubenkou a ostatní zmijozeláci. Jak jsem se koukala všude možně, měla jsem pocit, že jeden z nich chybí. "Ahoj sestři." Usmál se na mě bratr a objal mě.
"Jdi, nebo mě tvá partnerka zabije pohledem." Pošeptala jsem mu do ucha a ukázala na brunetu, která postávala kousek od nás a na mě upírala vraždivý pohled. Marq poslechnul a odešel za ní. Potom přišel Lucius, který mě též objal a pak mě políbil na tvář. Samuel se tvářil, že na něj každou chvíli skočí a proto jsem mu Luciuse raději šla představit.
"Luciusi, tohle je můj snoubenec Samuel Smith Sirkensen. Samueli, tohle je můj dobrý přítel Lucius Malfoy." Usmála jsem na oba dva, podali si ruce. Samuelovi díky bohu už z očí nesršela žárlivost, ale přátelství. Lucius pak odešel za Narcissou Blackovou. Samuel si obmotal svoje ruce kolem mého boku a oba jsme vyšli do síně. Teda alespoň jsem si to myslela, protože tam kde jsme se stáli to nevypadalo jako síň, ve které normálně jíme. Tohle bylo totiž ledové království… neuvěřitelně krásné ledové království. Úsměv na rtech se mi nevědomky vyhoupl ještě víc. "To je nádherný." Řekla jsem Samuelovi.
"Ne tak jako ty." Oplatil mi úsměv a oba jsme se vydali k bratrovi a ostatními.
*
V síni se začaly shromažďovat páry a mezi nimi byli i Poberti. Potter byl s Lily, Black s blondýnkou od nás z pokoje, Peter s nějakou neznámou a pak Remus s brunetkou. "Dobrý večer." Promluvil Brumbál na všechny přítomné. "Vidím, že jsme tu všichni, tak tedy ples může začít. A jelikož k nám přijel na návštěvu velice vážený člověk, poprosil bych ho, aby nám uvedl ples začátečním tancem se svoji partnerkou. Přivítejte Samuela Smithe Sirkense a Rosalindu Coleridge of Moldovia." Jeho pohled se upřel na nás a všechny ostatní též. Nechápavě jsem se koukla na Samuela, který se zvedl, uklonil se a podal mi ruku. Netušila jsem, že je tak známý… Ruku jsem přijala a oba jsme kráčeli doprostřed obrovského tanečního parketu. Cítila jsem na sobě všechny pohledy. Samuel si jednu ruku položil nad mé hýždě a druhou vzal tu moji. Já jsem si položila ruku na jeho rameno a druhou jsem měla v té jeho. Byli jsme v základní pozici pro společenský tanec. Začala hrát hudba a mi jsme začali tančit. Celou dobu jsme se dívali do očí a oba dva jsme viděli tu dávno ztracenou lásku. Tancem jsme se pohybovali po celém parketu a já jsem se kolem něj párkrát ladně otočila. Chvíle se Samuelem jsem si užívala každičkou buňkou tělem. Hudba přestala hrát a mi jsme skončili s tancem. Celou síni se ozvalo obdivné pískání a tleskání. Byla jsem ráda, že jsem se tvrdě učila tančit, když jsem byla malá. Samuel se ke mně nahnul a přede všemi mě políbil. Byl to polibek plný emocí, vynahrazovali jsem si nim všechny ty ztracený roky. Bylo to překrásné, ale… Kde byla ta jiskra, která před tim nechyběla ani při doteku. Kde byl ten náboj? To legendární mravenčení v pod bříšku… ti motýlci poletující v mém těle…ta opilost v hlavě. Kde je ta láska? Neřikala jsem, že se vytratila, ale část z ní ano.
Samuel se ode mě odtrhnul a podíval se mi do očí. Milovala jsem ho, ale ty roky bez něj mi k takovému velkému citu moc nepřidaly. V sále jako by vybouchla další vlna jásotu a já si za bouřlivého potlesku šla sednout, kdežto Samuel mi šel pro pití. Když jsem si sedla, přišel za mnou bratr. "Je vše v pořádku?" optal se starostí v hlase a přikryl mi ruku tou jeho.
"Ano" odpověděla jsem suverénně, ale do očí jsem se mu nepodívala.
"Vypadáš, jako kdyby si dlouho nepila." Netušila jsem, že to jde tolik vidět.
"Pila jsem naposledy včera." Zalhala jsem mu.
"A co maso?"
"Každý den." Opakovaně jsem řekla lež. Marq se na mě nedůvěřivě kouknul, ale dál to nekomentoval, za což jsem mu byla vděčná. Zvedl se a šel za svoji partnerkou. Tiše jsem tam seděla se skloněnou hlavou. Měla jsem pocit, že se na mě někdo díval a tak jsem ji zvedla a očima přejela celou síň. Nemýlila jsem se… Jeho zlatavé oči se zabodly do těch mích modrých. Zbystřila jsem, protože se zvedl a doslova si razil cestu ke mně. Když byl u mě, poklonil se.
"Smim poprosit o tanec?" optal se a nabídnul mi ruku. Mlčky jsem přikývla a ruku jsem přijala. Teprve teď se mi každá buňka v těle otočila a mě začalo šimrat v pod bříšku, motýlci se také dostavili. Šli jsme na taneční parket, kde jsme zaujali základní pózu pro společenský tanec jako předtím se Samuelem. Zadívali jsme si do očí. Dal nohu dopředu a já dozadu. Jeho vůně se mi rvala do těla a já se musela držet, abych ho nezačala líbat. Chtěla jsem znova okusit zakázané ovoce. Naše pohledy se neodtrhly, naopak začali být intenzivnější a já v jeho očích neviděla už jenom touhu, něco bylo skryto hluboko pod ní a já to chtěla objevit. Jeho oči vypadali jako dva kusy zlata, které něco skrývají.Chtěla jsem vědět, co nám bránilo v tom, abychom se navzájem nezabili. Že bychom nebyli zas až tak rozdílní? Konečně se mi zdálo, že jsem uviděla v jeho očích schovaný cit, ale zrovna v tu chvíli přestala hrát hudba a on náš pohled utnul. Bylo mi to líto, mohla jsem konečně vědět, co nám brání ve vraždivosti. Oba dva jsme se rozdělili, já šla ke svým on ke svým… Ne, nejsme si podobní, jsme každý jiný a to nás vzájemně přitahuje. Věděla jsem to, nemohl to být hlubší cit…nesměl…
*
Večírek, bál, ples… se blížil ke konci a já měla bolavý nohy. Tančila jsem snad se všemi kluky co tu byli a to nemluvě o profesorech…Oznamovacím pohledem jsem se otočila na svého snoubence, který mi ho opětoval. Věděla jsem, co se bude dít. Já, Samuel a Marq bychom se měli zvednout, odejít do nepoužívané části hradu, tam se přeměnit a jít se napít a najíst do lesa. Jenomže ani jeden z nás nevěděl, že přesně takhle to nebude…
Když jsme všichni tři šli chodbou, začalo mi být divně. Dávala jsem to za vinu unavenosti z plesu, ale tak to nebylo. Po pár krocích mi začal selhávat zrak, místo toho abych viděla několik metrů před sebou jsem viděla sotva svůj prst na ruce. Začala se mi motat hlava a já myslela, že mi každou chvíli vybouchne. Musela jsem na to někoho upozornit, protože to nebylo normální. Otočila jsem se na muže po své pravici. "Samueli." Víc už jsem toho neřekla. Nohy už mě neunesly a já se skácela na zem. Stále jsem měla otevřené oči. Sípavě jsem dýchala a nedokázala pořádně nabrat vzduch do plic.
"Ros!" slyšela jsem zakřičet Marqa, ale bylo to jako kdyby na mě křičel přes velikou vzdálenost…bylo to tak vzdálené….tak tlumené… Rozmazaně jsem sledovala dění kolem mě. Samuel se nade mně nahnul a začal mi kontrolovat pulz.
"Kdy jsi naposledy pila a jedla?" zeptal se mě strachem v hlase. Nedokázala jsem mluvit, bylo to, jako kdybych měla v krku knedlík. Pro vysvětlenou, když upír nepije minimálně ob den a nejí každý den alespoň jednou, může skončit v těžkém komatu ba dokonce umřít. Věděla jsem to, ale nedodržela jsem to. Proč? Člověk by řekl, že jsem si už zvykla zabíjet, protože mám hlad… zvykla… Ale připadám si zlá…hodně moc zlá a to já nechci…nebo ano?
Cítila jsem, jak se mi někdo přehrabuje v hlavě, potřebovali vědět kdy přesně jsem měla krev a kdy syrové maso. Jakmile to někdo z nich zjistil, zvednul se a někam odběhl.
"Ros! Sestřičko!" Křičel na mě bratr a mě začaly nevědomky po tváři stékat slzy. "Proč si sakra nic nejedla?" zanadával spíš pro sebe. Tak takhle by to mělo bolet, když člověk umírá? Nebolelo to tak fyzicky, jako psychicky… Co jsem za svůj život udělala? Nic… Nehodlala jsem tu lidi, které miluju, s kterýma se přátelim, nebo který mi utkvěli v mysli tu nechat, ale už jsem neměla sílu… zavřela jsem oči… sluch mi ještě pracoval, ale hodně špatně. Dusot nohou, který se blížil mi připadal neuvěřitelně tlumeně. Někdo mě vzal do náruče a já podle slabé vůně cítila, že je to Samuel a někdo další mi něco nepopsatelného nalil do krku.
"Samueli." Zachraptěla jsem z posledních sil.
"Vydrž!" zoufale odpověděl a někam se semnou rozeběhl. Naposledy jsem se snažila nabrat víc vzduchu. Hrudník se mi zvedal až moc pomalu a já pomalu začala ztrácet kontakt s okolím. Už jsem nic necítila, neviděla, neslyšela…Byla jsem sama v prázdnotě… Byla jsem už mrtvá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 7. května 2009 v 16:53 | Reagovat

to je debilni otazka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama