6.kapitola → Proč je to tak složité?

27. září 2008 v 16:52 | Catt |  Krvavá stopa
Ahoj lidi, prostě jsem si sedla k PC a nějak sesmolila kapitolku...docela hukot vám povim, za 15 minutek... tak rychle jsem ještě s žádnou nebyla a v celku i za tak krátký čas jsem s ní spokojená xD Joooo...xD
Takže věnuju ji všem, kdo tuhle povídku čte a čekal na ni /v celku dlouho že jo?/...
Jinak, limit komentářů jsem zrušila už dávno, ale samo o sobě nepohrdnu pár komentíkama...xD
Hezký počteníčko:
/OMG, taky jste si všimli, jak jsem se rozepsala? Prosim, někdo mě něčim praštět po hlavě--- jdu se šprtit....xD/
Jo, omluva za chyby...xD

6.kapitola

Proč je to tak složité?

Koukala jsem se do tmy před sebou a snažila se alespoň minimálně zorientovat. Na to že jsem upírka a měla bych mít nadlidské schopnosti nevidim nic. Potichu zakleju, nejraději bych si do něčeho kopla, na něčem si vylila zlost.
Jak jsem mohla být tak hloupá a nenajíst se a nenapít se? Sakra, sakra, sakra… Mohla bych tu klít věčnost a podle toho, jaký je tu prázdno tak tu věčnost asi mít budu. Musim se od suď dostat, jsem tu chvíli a cítim se tak neuvěřitelně prázdná, tak sama… užírá mě to zevnitř… já nechci být sama!
Promnula jsem si oči a znova jsem se koukala do tmy. Konečně jsem něco uviděla. Bylo to hrozně daleko a mě to přišlo jako malý tunel na jehož konci bylo světlo.
Popravdě? Přišlo mi trochu absurdní. Mísil se ve mně vztek, pohrdání a smutno zároveň.
Pak ty otázky, které se mi honily v hlavě, bylo jich nespočet. Jako rozstříhané noviny…
Naštěstí pro mě jsem ale zachytila pár otázek, pár slepených kusů novin, písmenka, které vytvářeli slova a ty zase věty.
Co by se stalo, kdybych šla na jeho konec? Je tam snad život po smrti? A jsem vůbec ještě mrtvá? Otázky mi rejdily sem a tam. Byla jsem neuvěřitelně zmatená.
Kdybych tady ale zůstala, byla bych zmatenější ještě víc a nedozvěděla bych se už vůbec nic.
Prohrábla jsem si vlasy, které mi pravděpodobně trčely do všech směrů a vydala jsem se do tunelu ke světlu.
Přišlo mi to věčnost, než jsem se dostala ke světlému bodu. Světlo bylo až moc ostré, musela jsem si zakrýt oči. Poslepu jsem se natáhla a snažila se dotknout světla.
Pak už jsem jenom slyšela kolem sebe hvízdání… moje tělo letělo vzduchem, nebo spíše tou tmou až nakonec dopadlo na zem.
Zmateně jsem se opřela o ruce a koukala kolem sebe. Žádná změna, co bylo ale divnější, nic mě nebolelo. Po tak tvrdém pádu bych si měla minimálně zlomit ruku.
Potichu jsem si dodávala odvahu a vysápala jsem se na nohy. Vzdorovitě jsem se koukla do onoho světla, které se zdálo jako by se zase o několik kilometrů odsunul dál a mírně nejistě jsem vyrazila k němu.
Zase jsem byla kousek od něj, zase jsem si musela zakrýt oči, zase jsem se ho dotkla a zase jsem prosvištěla vzduchem jako zastřelená holubice… ne, holubice ne… jako vrána… ano, černá vrána s černou duší. Mám vůbec duši? Proč je vše tak komplikované.
Sedla jsem si, přitáhla si nohy k sobě a hlavu sklopila ke kolenům.
"Za co?" zašeptala jsem. Cítila jsem, jak se mi z očí draly slzy, které mi pomalu utvářely malé potůčky na obličeji. Byla jsem vysílená, unavená, chtěla jsem spát. Zavřela jsem oči. Vzdala jsem to. Ros… Trhla jsem sebou a zmateně se koukala kolem sebe. Ros! Probuď se, prosím… Hlas mi přišel tak neuvěřitelně povědomej, ale nemohla jsem si vzpomenout komu patří. Ros, vrať se nám… přemýšlela jsem od kuď ty hlasy znám. Bylo jich rozhodně víc. Ros, miluju tě… zorničky v očích se mi rozšířily, v hlavě jsem měla naprosto prázdno a poslouchala ten neuvěřitelně povědomý hlas, jak říká dvě slova, která mě hřála u srdce. Miluju tě… hlas se znova ozval a já se zvedla. Musela jsem zjistit od kuď ten hlas zatraceně pochází, z jakého zdroje?
Chodila jsem do kolečka v té temnotě. Kdybych nebyla v této situaci, asi bych se sama sobě smála…
Ros… Koukla jsem se do světla, které mi bilo do očí. Byla jsem si na sto procent jistá, že hlas pocházel zrovna od tam tuď. Jenomže, jak jsem se tam měla dostat? Nehodlala jsem zase letět vzduchem. Zakroutila jsem hlavou. Jestli jsem tady nehodlala zůstat, musela jsem to alespoň zkusit.
Zvedla jsem hlavu a razila si prázdnotou cestu k mému cíli. Jaká to ironie, vždycky jsem toužila po tmě a teď jsem se snažila dostat do světla.
Poslední naděje na přežití.
Jakmile jsem byla blízko svého cílu, zvedla jsem ruku a chystala jsem se ho dotknout. Bohužel jsem už po několikáté ucítila tvrdý náraz do hrudě a zase tu melodii svištícího vzduchu kolem mě. Poslední naděje ve mně se rozplynula jako pára nad hrncem. Vzpomněla jsem si na lidi, který jsem si uchovávala v té nejdražší skulince v srdci a snažila si vybavit jejich jména… Konečně jsem se si vzpomněla alespoň na jedno, jediné jméno… "Remus Lupin." Smutně jsem se usmála. "Tajemný vlkodlak s citem pro něhu…" vzpomněla jsem si naše první setkání a ten polibek.
Ano, první vlkodlak, kterého jsem jednim trhnutím jeho hlavou nezabila. "Proč?" ptala jsem se sama sebe. "Sakra, proč si pamatuju zrovna tebe?" povzdechla jsem si. Remus Lupin… to jméno mi hrálo v hlavě divnou melodii, kterou jsem neznala a nedokázala si ji zazpívat… Smutně jsem sklopila oči. "Musim se od suď dostat…" řekla jsem si a snažila se stát. První pokus neskončil nějak optimisticky, jakmile jsem vstala, tak jsem upadla a ten druhý, třetí, čtvrtý, pátý a šestý, taky nebyly všelijak skvělé…
Musela jsem si nějak dodat odvahu. "Co by tak udělala má matka?" podala jsem si otázku. "Ta by se nikdy nevzdala!" odpověď přišla hned.
S nově nabranou nadějí jsem vstala, rozeběhla se a skočila do světla…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama