6.kapitola → Takové menší překvapení 1/2

26. září 2008 v 16:19 | Ivi |  Vládkyně přírody
Po dlouhé době, ale opravdu dlouhé době Vám sem vkládám kapitolu k VP.

Byla opravdu dlouhá, takže jsem ji musela rozpůlit.
Věnuji ji...Polgaře. Za to, že je tak vytrvalá, a přímo mě dokopala k psaní.
A Vám všem za trpělivost.
Bohužel trpím samomluvou. Dokažte mi, že ne, a pište komentáře!

Takové menší překvapení I/II

"Suzanne?"
"Jééé...kterej...?!" moje smrt...slyším pohřební zvony...věnce...a pláčící rodiče...
"Prosím?" sakra! Stará McGonagallová (že by byla nějak mladá, no nevim nevim...).
"Paní profesorko!" nasadím nevinný úsměv.
"Jen jsem Vám přišla vzkázat, aby jste dneska v osm přišla do ředitelny."
Problém! Pomoc! Potřebuju nutně onemocnět! Co takhle nemoc kotníků? Vzpomenu si na svůj text :Do jaké míry by se změnil váš život, kdybyste se jednoho rána probudili a shledali, že máte místo kotníků, růžový rosolovitý žužu?
Ano, tohle by se mi teďka hodilo...Potřebuju Miriam!
Rozhlédnu se po společenské místnosti. Asi jsem musela nějakým nedopatřením usnout. Kotníky jsou na stole, Miriam pod stolem, Pol v nedohlednu...
Počkat! Miriam pod stolem? Co tam promerlíka dělá? Hledá škvorejše?
"Hele," zeptám se "Co tam děláš?" typická debilní otázka, pro debilní lidi. To prostě musíte pochopit, když to nepochopíte, vaše mínus.
"Zapadl mi sem někam autogram od Jamese." zafňukala v odpověď. No co si to myslí to?
"Heh?" tohle je moje další M.V.V.V.Š. alias mimomeziplanetární výraz ve velikém šoku. Ještě jich mám pár v rukávě,ale to si nechám na to večerní rande s Brumbálem. No co člověk neudělá pro ředitele, že?
"Když si usnula," dala se Miriam do překotného povídání, což bude zase samý óch a ách " prošel kolem nás, tedy mě," zachichotala se, a já jen obrátila oči v sloup "On je tak hezký! Ty vlasy, ách, a ty oči, a to..."
"Jo, jasný, oukej, já vím jak Potter vypadá." přerušila jsem ji mrzutě. To tak. Ještě tu budu poslouchat její chvály na toho...bez komentáře.
"Tak jsem ho požádala o...no autogram." zarděla se Miriam "A pak mi dal i...pusu."
"Haló, já jsem tady dole." zamávala jsem ji před očima. Docela jasně si představím, jak Potter ji vlepil letmou pusu, a se smíchem si to kráčí do pokoje.
"I když to byla pusa na tvář, pusa jako pusa, ne?" obrátila se na mě.
"Jo." zamumlám. Raději vstanu. Rychlím krokem vejdu do ložnice a zkontroluju si čas. Do sedmi zbývá několik minut, a k Brumbálovi bych si to mohla nakráčet před osmou. Čím dřív, tím líp, nebo ne?
"Polgaro?" zkouším opět do mikrofonu.
"To seš zas ty?" ozve se hlas mé milé elfí kamarádky. Zdá se mi to, nebo si tam povídala s nějakým klukem?

"Jak zas ty?" ohradila jsem se uraženě. Odplata však byla sladší a proto jsem se rychle ovládla "Hele, potřebuju si s tebou vyjednat schůzku, tak v sedm v knihovně o.k.? Ale dělej, jinak nás knihomolnice zabije." doporučila jsem ji. Pol byla vždy přesná jako hodinky. Ale co se týkalo našich společných schůzek...bez komentáře.
Hodila jsem sebou do postele s myšlenkou, dát si šlofíka.
Zdál se mi sen.
"Tady si." zasmál se ledově nějaký hlas. "Konečně jsem tě našel, má malá bohyně."
"Byste si rovnou mohl tu svojí hubu strčit do mrazáku." odsekla jsem a snažila se ignorovat třas. Bála jsem se. Cit, který jsem několik roků necítila.
"Pořád stejná." ze stínu vystoupil nějaký muž. Jeho hnědé, chladné oči si mě hodnotili "Seš pořád stejná jako tvá matka." opravil se, a na jeho dokonalé tváři vykouzlil krutý úsměv. Nevím jak vypadá. Je...je jako stín.
"Ne, spletla jsem se." argumentuju "Vy pocházíte přímo z Antarktidy. A za sousedy máte tučňáky!" obviním ho. Sakra, tohle jsem říct nechtěla.
Znovu se zasmál. Pak se ovšem nečekaně zarazil.
"Ještě se setkáme." téměř to zasyčel, a já byla nehorázně probuzena.
"Hééj, ty ospalče!" ložnicí se nesl zvuk facky (no ano, spíš zvuk dopadu ruky).
"Jauvajs!" pohladila jsem si na zraněné, teda spíše trefené místo, a ublíženě se na Pol zadívala.
"No neházej na mě ty psí pohledy, zasloužíš si to." pronesla pobaveně. Pak ji ale úsměv zmrznul "Co se ti zdálo?"
Mám ji to říct nebo nemám? Když jí to řeknu, bude mě považovat za blázna.
"Sen." řekla jsem.
"Jasný, to by neřekl ani blbej, zdál se ti sen, kdy si byla kde? Na Mount Everestu v bikinách?" odpověděla mi sarkasticky.
"Kolik je hodin?" vyhnu se danému tématu. Chvíli se statečně udržuji pod renghenovým pohledem Pol, ale pak ji v očích uvidím záblesk, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.
"Za pět minut osm." ještě jednou po mě hodí pohledem to-si-ještě-vyříkáme, a pak odešla do věčných lovišť. Teda co to plácám. Odešla do koupelny.
Za pět minut osm. To je 19:55. A já mám být v ředitelně ve 20:00. To znamená že jdu pozdě. A tam to znamená, že příjdu pozdě. Z toho vyplývá že mám zatracený zpoždění!
Rychlostí tornáda (měla bych být na sebe pyšná) jsem se vyřítila z postele, a mé drahé já zakoplo o kobereček (beru zpět svou pýchu na samu sebe).
Při nadávání seběhnu schody, a přitom se upravuji, což znamená, že do někoho vrazím, při čemž oběť se po mě ohradí se svým "Co blázníš?" nebo "Dávej sakra bacha!".
Když už jsem konečně z bezpečného dosahu lidí, a prolítávám otvorem, slyším ještě z dálky hlas Baculaté "dámy", jak pohoršeně každému na dosah vypráví něco zajímavého o mé maličkosti.
Ještě kousek, ještě kousek. Říkám si celou cestu, aby mě to uklidnilo,jenže to jaksi nepomáhá. Nevíte někdo proč? Když už jsem asi u 427 "Ještě kousek" objeví se tak náhle přede mnou chrlič.
Poslední na co jsem pomyslela bylo Sakra.
Hradem se rozneslo ´PLÁC´. Nikdo nevěděl o co jde. Jen jedna dívka, roztomile objímající chrlič.
"Jestli mi někdo řekne, že Bradavice jsou bezpečné, dám mu pěstí." zabrblám.
"Ále, slečna Brennanová dorazila." prohodí někdo za mnou. Polknu a slezu z chrliče.
"Pane řediteli." hodím po něm nevinný pohled. "Co tu děláte?"
Profesor Brumbál se na mě podívá zkoumavým pohledem. Najednou si uvědomím co jsem řekla. Asi si pořídím novou složku s názvem ´Debilní věty vypuštěné z úst Susan Brennanové alias DVvÚSB´.
"Jdu právě za vámi do ředitelny. Potřebuji s vámi mluvit." vysvětlí mi "Nehorázný fracek."
"Cože?" nehorázný fracek? Já? Taková urážké mé osobnosti...k mému údivu se chrlič otevřel a my mohli vyjít po jeho točitých schodech nahoru.´Nehorázný fracek´ jako heslo? Ach, jak je to smutné, když se staří lidi snaží vyjít s módou.
"Posaďte se." kývne hlavou Brumbál.
Napjatě sedím a čekám.
Ticho.
Začínám se nudit.
Tak bude něco.
Asi usnu...
Chrrr...
"Slečno Brennanová."
"Ááá...pane řediteli...lekla jsem se."
"Ano, to já taky, už jsem si myslel, že ta lampa spadne." pronesl Brumbál nezaujatě.
To jsem chrápala tak nahlas?
"Asi vás to bude zajímat...přestupuje sem nový student. Z Krásnohůlek."
Pořád se na Brumbála dívám nicneříkajícím pohledem. On mě sem zavolal kvůli nějakýmu fakanovi? Novýmu fakanovi? Z Krásnohůlek?
"Asi ho znáte, teď by tu už měl být..." mrkl na hodinky. Alespoň nejsem jediná kdo chodí pozdě.
"Jsem zde!" ozve se nějaký hlas. Pak do ředitelny vkročí nějaký kluk.
Přimhouřím oči. Je mi nějak...povědomý.
"Jerry?"
"Suz!" Jerryho úsměv se rozšíří "Jsem tady! V Bradavicích! No nejseš ráda?"
Jen němě zírám.
"Hohó! Bradavice třeste se! Supergénius přichází!"
No potěš Merlina...tohohle jsem se obávala. Obávala jsem se dne, kdy do bradavic příjde můj bratr, Jeremy Brennan, sebevědomý spratek.
Ó Bradavice, tvoje zborcení se blíží!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jasane Jasane | E-mail | Web | 7. října 2008 v 5:58 | Reagovat

Páááni....xD Tak to je mazec, ale nemůžu si pomoct a doufám, že mi to odpustíš, ale pátá kapitola je strašně hektická a já se v ní vůbec nevyznám... v téhle to docela šlo, ale prostě v té páté jsem se úplně ztrácela...

Jinak píšeš krásně:o)

2 fanynka12 fanynka12 | 4. března 2009 v 15:07 | Reagovat

no páni tesim se na pokracovani je to super povidka:)

3 fanynka12 fanynka12 | 4. března 2009 v 15:08 | Reagovat

kdy sem das dalsi kapcu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama