7.kapitola → Vůně vlkodlaka

27. září 2008 v 16:53 | Catt |  Krvavá stopa
Juchůůů… Takže, máte tady další kapču a můžete za ní poděkovat jak mě, tak i Ivi, páááč ta mě k tomu dokopala. A teď k samotné kapitolce. Myslim si, že se mi povedla a to co se bude psát v tom dopise je v celku základní pro tu Rose, ale jistější je, že příští kapitolka bude v celku nejzákladnější, v této kapitolovce. No a protože, tahle kapča by bez tý další nemohla být /kvůli té důležitosti, že jo…/ tak Vám ji sem nedám do té doby, než tu nebude alespoň MINIMÁLNĚ ne-li více jak 10 komentářů. Ani to není tolik a mě by to jenom potěšilo. Ať už kritiky, tak i pochvaly atd.


7.kapitola
Vůně vlkodlaka
Slyšela jsem kolem sebe šum. Snažila jsem se otevřít oči, ale víčka byla nehorázně těžká. "Kdy se probere?" ozval se ženský hlas, který mi byl povědomí.
"To není jisté, madam." Odpověděla ji druhá žena, pravděpodobně zdravotnice. "Byla podvyživená a u Vás se na tohle umírá."
"U nás?" vyštěkla. "Nenechám svoji dceru zemřít, přežije i kdyby nechtěla!" Dceru? To je matka? Já ji nepoznala… Proboha, cítila jsem se strašně. Nepoznala jsem svoji vlastní matku.
Někdo potichu povzdechl a položil svoji ruku na tu moji. Podle vůně jsem poznala, že je to Marq. Snažila jsem se znova pohnout, alespoň nepatrně. Nic…
"Nechápu, jak to mohlo dojít až k takovému stádiu." Začala ošetřovatelka. "Slečna, jako neživá, má každý den jíst sirové maso a podle potřeby, minimálně obden pít krev."
"Říkala, že si připadá jako zrůda." Vkročil do rozhovoru Marq. Ani jsem nemusela mít otevřené oči, aniž bych věděla, jak se na něj všichni otočili.
"Zrůda?" zalapala matka po dechu. "Zmiňovala se, že se svým životem není spokojená, ale s tvým otcem jsme mysleli, že tuto krizi už překonala."
"Ano, každý z nás měl takovouhle krizi." Dodal otec.
"Je mi líto, že Vás musim vyrušit z rozhovoru." Skočila jim do řeči zdravotnice. "Ale musim Vás požádat, aby jste odešli, slečna Coleridge of Moldovia musí být v naprostém klidu."
"Já tu ale zůstanu." Ozval se odněkud hlubší mužský hlas.
"Samueli!" Marq pustil moji ruku a šel se pravděpodobně přivítat se Samuelem.
"Byl jsem tu včera, ale dnes jsem to za včas nestihl." Řekl a přišel ke mně. "Jak je to vážné? Včera jste mi odmítala něco říct." Začal klidným hlasem.
"Promiňte, ale takové informace mohu říkat pouze její rodině." Ohradila se žena.
"Jsem její snoubenec a i když jsem Vám to včera řikal, odmítala jste mě sem pustit!" zvýšil výhružně hlas.
"Samueli, uklidni se." Napomenul ho Marquis. Samuel bratra poslechl.
"Ros." Oslovil mě a přešel ke mně. Něžně mě pohladil po tváři a pak se nepatrně dotknul rtů. "Takže, jak je to s ní vážné?" zopakoval svoji otázku a chytil moji ruku do své.
"Velice, může se probudit klidně i dnes, ale také se nemusí probudit už nikdy." Odpověděla mu smutně. "Musí být silná, tento boj je její."
"Chudák dítě." Pošeptala matka. Nesnáším, když mě někdo lituje. Ať se děje cokoliv, nikdo mě nebude litovat! "Měli bychom už jít. Marqovi začíná škola a my musíme jít ještě na schůzku."
"Ano, jdeme." Přitakal otec. "Samueli, zůstaneš tu?"
"Jestli to paní dovolí." Řekl ostře můj snoubenec.
"Dobrá," povzdechla si zdravotnice. "Zůstaňte tedy, ale za hodinu budete muset odejít." Samuel souhlasil a všichni ostatní odešli. "Ros, co jsi si to udělala." Opakovaně mě pohladil. Nabrala jsem všechnu sílu, která ve mně zůstala, nebylo jí zrovna nejvíce, a pokusila se maximálně zmáčknout ruku Samuela. S rukou jsem nepohla, místo toho se ze mě vydral jakýsi sten. Neskutečně tichý sten, spíše takový výdech, který by neslyšel normální člověk. Samuel ho však slyšel. "Rose?" Ozval se a stiskl mi ruku. Znova jsem nabrala sílu a zopakovala to, co jsme udělala před chvilkou. "KDE JSTE, KDYŽ VÁS POTŘEBUJEME?!" zakřičel a do pokoje se okamžitě vřítila zdravotnice.
"Pane, co tu ječíte?!" zeptala se nabroušeně. "Měl by jste si uvědomit, že jste v nemocnici a tady se neř-"
"Místo toho, aby jste mě napomínala, se raději starejte o Rose!" seřval ji a jí očividně sklaplo.
"Co je se slečnou?"
"Probírá se!" řekl a otočil se ke mně. "Ros, řekni něco." Pošeptal. Zkusila jsem něco udělat, ale už to nešlo.
"Z takovýhle vážných věcí by jste si pane dělat srandu neměl!" okřikla ho nabroušeně.
"Já si srandu nedělal!" zavrčel. Napla jsem všechny svaly v těle a nepatrně pootevřela rty. "Samue." Víc jsem ze sebe nedostala. Do pusy se mi začala hrnout krev a já se začala dusit.
"Panebože." Zalapala po dechu zdravotnice a okamžitě se ke mně přiřítila. "Ustupte! Začíná se dusit!" zareagovala pohotově a narvala mi do krku jakousi trubičku. "Zavolejte pana doktora Wultna, okamžitě!" nařídila Samuelovi. Už jsem jenom slyšela, jak se rychle otočil a utekl pro Wultna. Pak už jsem přestala vnímat.
oOo
Otevřela jsem těžká víčka. Viděla jsem rozmazaně. Párkrát jsem zamrkala a zrak se mi vrátil do normálu. Nade mnou se sklánělo několik známých hlav.
"Že ses taky vrátila." Usmál se Marq.
"Taky tě ráda vidim." Odpověděla jsem mu a koukla se na Samuela. "Ahoj."
"Ahoj." Usmál se i on, sklonil se a jemně mě políbil na rty. Žena v bílém, která mě chvilku pozorovala se odebrala ke skříňce naproti posteli, ve kterém jsem ležela. Otevřela ji a vyndala z ní lahvičku s červeným obsahem. Skříňku zase zavřela a přešla ke mně.
"Slečna Rosalind se potřebuje odpočinout, prosím odejděte." Falešně se na ně usmála a otevřela lahvičku. Po pokoji se linula úchvatná vůně čerstvé krve. Spánky mi začaly pulzovat a já měla co dělat, abych se po lahvičce nevrhla. Marq se pouze mlsně olízl. Samuel se ušklíbl a chytl bratra za rameno.
"Jdeme." Podíval se na mě. Z jeho pohledu jsem nic nevyčetla. Marquis ke mně přešel. Z kapsy od hábitu vytáhl obálku barvy krve a položil mi ji na stoleček vedle postele. "Mám tě pozdravovat od Luciuse a spol." S tim se otočil na Samuela. Oba dva na sebe kývli a odešli pryč. Mezitím zdravotnice přešla k mé posteli a tekutinu, která byla v lahvičce mi nalila do krku. Uklidňující pocit, který se dostavil jsem neměla dlouho. Všechny svaly v těle se naply a chloupky na kůži se zježily. Požadovala jsem ještě.
"Zase zítra." Zaprotestovala jsem, ale ona mě odbyla. "A abych nezapomněla, byl tu pan Lupin." Ozvala se, když uklízela lahvičku na své místo. Lupin? Remus Lupin? Proč by chodil zrovna za mnou? Proč by ohrožoval svůj život? Kdyby tu potkal Marqa, dopadlo by to špatně a to nemluvě, kdyby potkal Samuela.
"Proč?" nechápavě jsem zeptala.
"Asi Vás chtěl vidět. Bál se o Vás." Odpověděla mi. "Nechám Vás teď o samotě, musíte být v klidu." Na obálku vrhla zkoumavý pohled."Kdyby jste mě potřebovala, budu vedle. Stačí zavolat." Otočila se a za doprovodu klapání jejich bot odešla do vedlejší místnosti. Ještě chvilku jsem pozorovala její mizející záda, pak jsem se natáhla pro rudou obálku a roztrhla ji. Vyndala jsem z ní dopisní papír stejný barvy jako měla obálka. Černé písmo bylo úhledné a elegantní. Osobitý R mi prozradilo, že dopis psala matka.
Rosalind,
Píšu ti dopis, jelikož kdykoli jsme byli u tebe, ty jsi nikdy nebyla při vědomí, až teď. Proč když tedy víme, že jsi vzhůru ti píšeme dopis? Jelikož nemůžeme. Zajisté si pamatuješ, jak jsme Ti řekli, že sem, do Anglie, jedeme kvůli práci. Není to přesně tak. Jeli jsme sem kvůli jedné osobě, která nám stála v plánech do budoucna. Zasahovala nám do nich kdykoli chtěla a Tvůj otec se rozhodl to vyřešit. Všechno ti po tomto dopise nevysvětlim, ale až se uvidíme, vše co budeš chtít vědět ti zodpovíme.
Dopis Ti ale nepíšu kvůli záležitosti, proč jsme se sem přestěhovali na krátkou dobu. Píšu ho kvůli tobě, dcero. Zkolabovala jsi na nedostatek potravin, které jsou pro náš život velice důležitý. A nejen já chci vědět, proč? Proč jsi nic nepojedla, ničeho se nenapila, když sama moc dobře víš, že na tom závisí tvůj život? Myslíš si snad, že jsi zrůda? Krvelačná zrůda, která pouze přijímá a nic nedává? Věř mi, ale tak se cítíme i my. Ale smířili jsme se s tim, co nám také zbývalo? Jestli jsme chtěli žít dál, museli jsme umět naše city dobře schovat a nedávat je tolik najevo. Museli jsme najít něco, někoho pro koho jsme tu zůstávali po celé staletí, generace. A teď mi řekni, máš ty pro co, či pro někoho by jsi žila? Já a tvůj otec ano. My žijeme pro tebe a pro tvého bratra. Jsi naše dcera a tvůj bratr náš syn. Ať už uděláte cokoli, nic se na tomto postavení nezmění. Jste naše krev a bude jí do konce skonání.
Nevěřim, že Ti tento dopis otevře naše zamrzlé srdce, ale věřim, že Ti otevře oči, abys viděla, pro koho máš žít ty. A ať už to bude kdokoli, bude to šťastný člověk. Zeptej se sama sebe: Na co je nenávist na tomto světě bez lásky?
Až budeš vědět odpověď, najdeš i toho, pro koho budeš moct žít…
Quid vesper ferat, incertum est.
Tvá matka a otec
Melani Anabeell Christiano a Van Len Luis
Coleridge of Moldovia
Dočetla jsem dopis. Po tváři mi samovolně stékaly slané potůčky. "Quid vesper ferat, incertum est." Přečetla jsem si znova poslední větu a zároveň ji přeložila. "Co večer přinese je nejisté." Rodinné motto. Celý náš rod se jím řídil už od začátku, kdy vznikl. Smutně jsem se usmála a pohodlně se zavrtěla v posteli. Dopis jsem položila na stoleček. "Pro koho mám žít?" zašeptala jsem do polštáře. Zavřela jsem uslzený oči a usnula.
oOo
Šla jsem chodbou. Bylo to deset minut od propuštění ze zdravotního pokoje. Nepospíchala jsem, byl čas, kdy se vyučovalo. Měla jsem zákaz chodit ještě ten den na hodinu. Komu by se to nelíbilo? Došla jsem před třídu, kde se učily lektvary. Přesně ve čtvrté řadě nalevo u okna seděl můj bratr a vedle něj Lucius. Posadila jsem se na lavičku před třídou a čekala.
Konečně se otevřely dveře. Z učebny vyšlo neskutečně hodně studentů. Mezi nimi byli i Poberti. Ti jakmile mě uviděli na mě jenom mávli a s úšklebkem odešli. Zpozorovala jsem, že jim chyběl Remus. Ten nikdy nezmeškal hodiny a co já vim, tak na lektvary chodí. Přepadl mě pocit nejistoty jako u zdravotnice. Snad nepotkal zdejší neživý. Koukla jsem se znova na dveře, z nichž vyšla i zmijozelská partička v čele s bratrem a Luciusem. "Marqu!" zavolala jsem na něj. Ten se otočil po zdroji svého jména. Jakmile mě uviděl, odstrčil své fanynky, které něco jenom nesouhlasně zabručely. Ani jsem nestihla cokoli říct a už jsem byla v medvědím obětí svého bratra.
"Ros." Zašeptal a pohladil mě po uhlových vlasech. "Chyběla jsi mi." Odtáhl se a usmál se.
"Ty mě taky." Úsměv jsem mu opětovala.
"Šípková Růženka se nám už probudila?" Za bratrem se objevil urostlý blonďák.
"Taky jsi mi chyběl, Luciusi." Přešel ke mně a objal mě.
"Kdo byl ten princ?" zeptal se a zase se odtáhl.
"Samuel, kdo jiný." Ušklíbla jsem se. Měla jsem dobrou náladu a hodlala jsem ji využít.
"Jistě, kdo jiný." Zopakoval a povytáhl obočí. "My už půjdeme. Marquisi, nezapomeň, sraz za pár minut." Řekl potichu bratrovi, ještě se na mě stihl usmát a pak už odešel.
"Jak ti je?" optal se Marq a starostlivě si mě prohlídl.
"Dobře." Odpověděla jsem mu s klidem.
"Já vim, že na to nejsme zvyklí." Začal opatrně. "Ale měla by jsi Sverusovi poděkovat. To on ti nalil tenkrát lektvar, který tě zachránil. Nebýt jeho, už by jsi tu asi ani nebyla." Vychrlil na mě a prohrábl si vlasy.
"Dobrá, poděkuju mu." Řekla jsem a on si viditelně oddychl. "A kde teď vlastně je?" Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Nikdy jsem nikomu nepoděkovala. Tedy ano, snad asi jednou a taky se za to stydim. Ale jestliže mi někdo zachránil život, zaslouží si alespoň to jedno slůvko, které pro něj pravděpodobně znamená hodně.
"Myslim že v knihovně." Pokrčil rameny. "Já už musim. Máme sraz s Luciusem a znáš ho." Přikývla jsem. Otočil se na podpatku a odešel. Já se vydala směrem ke knihovně.
Když jsem byla před knihovnou, zbystřila jsem. Do plic se mi linula trhavá vůně. Taková, nezvyklá… Otevřela jsem dveře. Naproti mně stál hnědovlasý kluk. Zlatavý oči mě probodávaly a já z nich nemohla nic vyčíst. A já si pak uvědomila, co jsem cítila přede dveřmi. Byla to vůně vlkodlaka… Vůně Remuse Lupina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama