Prolog

25. září 2008 v 22:58 |  Ve vášni krve
A rovnou vám sem šoupnu prolog... prosím pište komentáře, jestli v tom mám pokračovat, pač mě tohle celkem baví:)
Taky doufám, že tam nejsou moc hrubky..xP

Prolog
"Néé!" křičela histericky, její hlas se mi dral do morků kostí.
"Kde je?!" Zpozorněla jsem, přiskočila jsem ke dveřím od mého pokoje a rychle zamkla.
"Né! Roxanne nech být!" po tvářích mi stékaly potůčky slz. Přiběhla jsem ke skříni, otevřela ji a vyndala připravený batoh.
"KDE JE?!" Plesk. Další křik, už jsem to nemohla vydržet. Na sebe jsem hodila oblíbený svetr a kalhoty. Na záda jsem dala batoh a šla k oknu, otevřela jsem ho. Slyšela jsem, jak se otec blížil ke dveřím a řve nadávky. Koukla jsem z okna dolů. "To dáš Roxanne, to dáš." Dodávala jsem si odvahu. Bylo to přece jenom jedno patro, jenom jedno, to přežiju. Vlezla jsem si na parapet.
"ROXANNE, OKAMŽITĚ OTEVŘI!" pokoušel se otevřít dveře, ale já je díky bohu pořádně zavřela. Už jsem na nic nečekala, skočila jsem. Chvilku jsem si myslela, že letím, ale pak zasáhla gravitace. Padala jsem dolů, byla jsem připravena na nejhorší. Tvrdě jsem dopadla na zem. Nohy se mi podlomily a celé tělo spadlo na studenou zem. V pravé noze mi křuplo a já vykřikla bolestí. "ROXANNE!" Otec už se mi vkradl do pokoje a hledal mě. Živě jsem si představovala, jak mi rozhazuje věci, ničí nábytek a hledá mě. Rychle jsem se zvedla a odkulhávala co nejrychleji pryč od toho zatraceného domu. Bylo mi hrozně líto, že jsem tam nechala matku samotnou na pospas člověka, který si řikal můj otec. Každý den nás mlátil a já už toho měla dost. Utekla jsem a nestyděla jsem se za to.
Zabočila jsem do temné ulice, byla tu tma jako v pytli a já s pravděpodobně zlomenou nohou kulhala dovnitř té tmy. Už jsem nemohla a svezla se na zem. Bylo mi jedno, jestli mě tady ráno najdou mrtvou, hlavně že jsem pryč od otce. Ani jsem nevěděla, kde jsem se to nacházela. Unaveně jsem zavřela oči a nechala průchod hořkým emocím. Brečela jsem a brečela bych dál, kdybych neuslyšela nějaké zvuky. Otevřela jsem mokré oči a zamžourala do tmy. Hodně těžko, ale i tak jsem uviděla skupinku lidí, která vytvářela kruh a uvnitř byli nějací lidi. "Gang." Vydechla jsem pro sebe. Nebyli zas tak daleko, aby mě neslyšeli a jeden z nich se otočil a očima hledal zdroj zvuku. Nesměla jsem se pohnout, jinak bych na sebe upozornila, ale moje vlasy by nepřehlídnul nikdo, bohužel ani v noci a on nebyl výjimka. Okamžitě mě spatřil a neuvěřitelně rychle byl u mě. Popadl mě za vlasy a prudkým pohybem vyhoupl na nohy.
"Hej! Adame, máme společnost." Ušklíbl se a táhl mě za vlasy až ke skupince. Když jsem byla až u nich, konečně jsem je mohla uvidět. Každý z nich měl bělejší pleť a tvrdý rysy. Na sobě měli černé oblečení, až na jednoho, ten měl bílou košili. Jeden z nich ke mně přistoupil.
"Kolik ti je let?" pohledem zkoumal můj krk.
"Čt. Čtrnáct." Odpověděla jsem koktavě a pozorovala ostatní. Můj pohled skončil u dvou malátných těl na zemi uprostřed kruhu a třetího, který seděl na kolenou a usilovně brečel.
"Je to ještě mládě." Oznámil ostatním. "Do kruhu s ní." Muž, který mě držel mě hodil dovnitř. "Trochu si pohrajeme, ale nejdříve doděláme jeho." Kývnul směrem ke člověku vedle mě. Byl celý od krve a potichu se modlil. Ten, který mě držel se k němu přiblížil. "Bůh ti dneska nepomůže, vítej v pekle." Popadl ho za vlasy a rychlostí blesku se mu zakousl do krku. Neschopna slova jsem se dívala, jak mu potůčky krve stékaly po bradě až na zem. "Vy. Vy jste upíři." Vykoktala jsem. Muž přestal pít a vychladlé tělo odhodil. Všechny oči se upřely na mě.
"Jak jsi to poznala?" pravděpodobně vůdce se hrozivě zasmál. "Jak se jmenuješ?" vzdorovitě jsem se mu koukla do očí.
"Roxanne."
"Takže Roxanne, hmm." Na chvilku se koukl na nebe, pak zase na mě. "Zvedni se Roxanne." Poručil mi, nedokázala jsem mu vzdorovat a kdyby jo, k čemu by to bylo? Namáhavě jsem se zvedla, ale moje zlomená noha mi to moc neusnadňovala. "Thomasi, kolik žen máme v hradu?" zeptal se aniž by ze mě spustil oči.
"Ve hradu? Pouze pět, vaši matku a vaše milenky." Odpověděl jmenovaný.
"Vypadá jako anděl, byla by škoda ji zabít." Přemýšlel na hlas. Tohle mi řikal každý. Normálně se představuju jako Roxanne Fromen, ale každý mě zná jako Ten anděl Roxanne. Všechno je to kvůli mým přírodním krátkým vlasům. Každý k nim našel přirovnání a moje matka mi vždycky řikala, že jsou bílé jako nejčistší sníh. Ano, jsem blondýna, ale vlasy mám opravdu jenom bílé.
"Tak teď už jich bude šest." Popadl mě za zápěstí a zblízka si mě prohlídnul.
"Ale pane, je to teprve dítě." Vzdoroval mu Thomas.
"Až ji bude osmnáct, tak už nebude." Zavrčel.
"Ale to jsou čtyři roky."
"Vyzkoušíme, zda je hodna a za čtyři roky se pro ni vrátíme."
"Ale pane."
"MLČ!" okřikl ho. "Už mě nebaví tě poslouchat, ještě slovo a zabiju tě!" štěkl, Thomas zmlknul a já se slovo říct ani neopovažovala. "Přineste dalšího! Vyzkoušíme si tě." Pošeptal mi a do ruky mi vtiskl nůž. Kde ho vzal, to netuším, ale teď jsem ho dřímala v rukou já. Najednou přede mě hodili nějakého muže, který se namáhavě zvedal. Jakmile zvedl hlavu a koukl se na mě, zkameněla jsem.
"Určitě ho znáš že Roxanne?" promluvil mu do ucha hlavní upír a ukázal na mého otce.
"Roxanne, pomoz mi." Zachraptěl.
"Zabij ho." Poručil mi vůdce. Nůž v ruce jsem chytla pevně.
"Roxanne, pomoz!"
"Otče." Zašeptala jsem a přistoupila blíž. "Kde je matka?" optala jsem se na nejdůležitější osobu mého života.
"Tvá matka je doma a teď mi sakra pomoz!" začala se hlásit jeho špatná stránka duše. Moment,on měl někdy dobrou?
"Ne." hlesla jsem.
"COŽE? TY MI BUDEŠ ODPOROVAT? OKAMŽITĚ MĚ ZVEDNI!" zařval na mě. Cítila jsem, jak mě pozorujou všichni přítomní. Nabrala jsem vzduch do plic.
"Ne!" řekla jsem pevným hlasem a můj stisk nože zesílil. "Řekla jsem, že ne!"

"ROXANNE! AŽ SE MI DOSTANEŠ POD RUCE, TAK TĚ ZABIU A HNED POTOM TVOJI MATKU! JE TO JENOM ŠPINAVÁ DĚV." Nestihl to říct, napřáhla jsem se a nůž mu zapíchla do břicha. Nevim, kde se to ve mně vzalo. Bylo to tak jednoduché se ho zbavit, proč jsem to neudělala dřív?
Otec se díval na nůž v břiše. Jednim pohybem jsem ho zase vyndala, držel si krvácející ránu.
"Za tohle tě Roxanno zabiju." Prskal na mě krev. Na nic jsem nečekala, nůž jsem dala nad hlavu a máchla jsem. Nůž se mu zabodl do břicha a znova, znova a znova. Otec se na mě díval se zlostí v očích a já jsem mu pohled oplácela. Když jsem skončila, zjistila jsem, že už nedýchal. Břicho měl probodané jak sítko. Jeho nechutnou krev jsem měla na kalhotách, tričku a hlavně na rukou. Někdo mi položil ruku na rameno, neucukla jsem. Stisk jsem povolila a nůž s tichým řinkotem spadl na chladnou zem vedle kaluže krve.
"Jdi domů, za čtyři roky se připrav." Mlčky jsem přikývla a jako zhypnotizovaná jsem odešla domů. Nějak se mi podařilo dokulhat před dům, zrovna jsem chtěla otevřít dveře, když v tom se rozletěli a v nich stála.
"Mami!" hlesla jsem a zabořila se do jejího pevného obětí. "Jsem tak ráda." Zavzlykala jsem.
"Já taky Rox." Mamka se ode mě odtáhla. "Tvůj otec zmizel."
"Já vim mami." Vyšokovaným pohledem si prohlídla moje zkrvácený oblečení.
"Panebože Roxanne, co máš s nohou?" vtáhla mě dovnitř a zavřela za námi dveře. "A co to máš na tričku?"
"Mami, otec už nás nebude bít." Řekla jsem pevně.
"Ty. Ty jsi ho zabila?"
"Nevim." Odpověděla jsem.
"Jak, jakože nevíš? Roxanne, je ti teprve čtrnáct, ty nesmíš do vězení! Jsi jediný, kdo stojí za to, abych každé ráno vstávala!" rozbrečela se a já s ní.
"Mami-"
"Mlč." Ohradila se a prohrábla si blonďatý vlasy. "Svlékni se, vysprchuj se a já ty věci pak spálim." Němě jsem přikývla a zařídila se podle pokynů.
*
Do nosu mě uhodila vůně kakaa. Unaveně jsem rozlepila oči, teprve teď si můj mozek vybavil předešlou noc. Vyšvihla jsem se na nohy a začala se převlíkat. Co když najdou ten nůž, kterým jsem ho zabila? Co když nakonec do vězení půjdu?
Vběhla jsem do kuchyně, kde na mě čekala už mamka s novinami na stole. "Ještě jsem je nerozbalila, koukni se ty." Podala mi noviny. Polkla jsem na sucho a rozevřela jsem je. Pečlivě jsem si četla stránku po stránce, větu po větě, slovo po slovu, písmenko po písmenku.
"Roxanne, tak?" zrak jsem zvedla od poslední stránky.
"Nic." Odpověděla jsem. "Vůbec nic tu o tom nepíšou." Mamka mě konejšivě objala.
"Počkáme do večerních zpráv."
Čekali jsme, ale v televizi se o tom ani nezmínili. Dokonce ani další den a ani ten další. Při každým zaťukáním na dveře jsme obě nadskočily. Čekaly jsme, kdy si pro nás přijde policie, ale nic takového se nestalo. Až po dvou měsících jsme se uklidnily a začaly žít normální a konečně bezstarostný život.
Do té doby, než mi bylo osmnáct…
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/2/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lu-c-k Lu-c-k | Web | 18. března 2009 v 17:43 | Reagovat

To vypadá víc než zajímavě. Jen tak dál. Tenhle styl se mi moc, moc, moc, moc, líbí. Chci další kapitoly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama