Prolog aneb 1.kapitola

27. září 2008 v 16:31 | Ivi a Tagryjka |  Pohroma v Bradavic aneb elfky v akci
trvalo mi to straaaašně dlouho, ale je tu prolog aneb první kapitola (nemohly jsme se dohodnout) k PBaEvA! Docela mě to bavilo psát :))))...

Takže Ivi, užij si pokráčko :DDDD! Tagryjka

Prolog aneb 1.kapitola

Bylo nebylo- Ne! Začneme takhle:
Vzduchem se rozléhal řinkot zbraní a namáhavé oddechování bojujících. Kdybyste se rozhlédli kolem sebe, uviděli byste spoustu dvojic, které bojovali na život a na smrt. Pokud byste si pak pořádně protřeli brýle (anebo oči, to je jedno J), zjistili byste, že to kolem není bojiště, ale prachobyčejné cvičiště, kde se spousta lidí dřela do úmoru. A jestli byste byli ochotni věnovat tomu i třetí pohled, vašemu bystrému oku by neunikla jistá drobnost, že všichni ti neobyčejně pohlední, štíhlí, vysocí lidé mají uši jaksi špičaté. Elfové, no jasně.
Uprostřed toho shluku elfů stály dvě skoro dospělé neboli pubertální dívky. Stály klidně a s úsměvem pozorovaly všechno dění kolem. Vypadaly úplně stejně, jasná dvojčata, až na barvu vlasů. Každá držela v ruce svou oblíbenou zbraň. Černovláska svírala obouruční meč s velice úzkou čepelí, pro elfy tak typickou a hnědovláska, pro nechápavé její sestra, měla dva jednoruční meče, neobvykle dlouhé, ale podle toho s jakou láskou se na ně dívala, to byly její oblíbené.
Najednou se zničehožnic otočily čelem k sobě a dokonale ve stejnou vteřinu zaútočily.
"Sakra, proč musíš být moje dvojče?" křikla naštvaně hnědovláska a zírala přes zkřížené meče do naprosto identických jasně modrých očí jejího dvojčete.
"Mě se neptej. Já taky blahem zrovna neskáču," opáčila černovláska a silou odmrštila své dvojče pryč.
V zápalu zuřivého boje poskakovaly napříč cvičištěm a všichni dospělí a hlavně rozumní elfové jim zdrhali z cesty naprosto nedůstojným způsobem.
"Zdá se mi to nebo se nás bojí?" vydechla znaveně černovláska a se zájmem koutkem oka pozorovala uskakující kouzelné bytosti.
"Nás se bojí každý. Obzvlášť na cvičišti. Nebo si už nevzpomínáš jak jsi málem usekla tomu blonďákovi, s kterým máš zítra mimochodem rande, nos?" odpověděla se smíchem hnědovláska a věděla, že tím svou sestřičku jen vyprovokuje.
"Hele, nerej, mladá, nerej! Kdybys mě neprovokovala nikdy bych po tobě ten meč nehodila," ohradila se její sestra dotčeně a před očima se jí mihla ta děsivá scéna, kterou jí otec doteď připomínal. Ona stojící s mečem v ruce na kraji cvičiště a její dvojče na druhém, pokřikujíc, že je pomalá jako tulenice v přechodu. A pak už ten meč jen letěl a letěl…
"Jaká mladá?" prskla vztekle spolubojovnice. "Jsem mladší jen o dvě minuty a tři vteřiny,"
"Ale pořád jsi mladší," zasmála se krásná dívka s černými vlasy. Byla ráda, že se pozice obrátily a ona teď mohla svou sestřičku popichovat. Věděla, že je na tohle téma háklivá. Jak ženská po čtyřicítce, tý se taky nesmí předhazovat její věk, pomyslela si a měla co dělat, aby smíchy neupustila meč.
"Elaenor! Violet!" rozlehl se po cvičišti autoritativní hlas tak nečekaně, že obě dívky úlekem upustily své zbraně. Meče se v duchu (nepozastavujte se nad tím, že meče nemají duši, alespoň doufám J) bouřily nad tím hrubým zacházením a jako náhodou dopadly přímo na nohy svých majitelek.
"Auuuuu!" zavyly svorně dívky a vrhly na své oblíbené zbraně ublížený pohled. Pak po jedné noze, samozřejmě každá po své a ne po jedné dohromady, co vás to zase napadá, odhopsaly k muži, který se v tu chvíli tvářil pohoršen jejich hopsáním.
"Asi jsem ve vaší výchově něco zanedbal," povzdechl si hraně.
"Vůbec ne, tati," zazubila se na něj hnědovláska a nechala svou sestru ať se otci pověsí mile kolem krku.
"My jsme se tak dlouho neviděli, tatínku," zašveholila naoko roztomile černovláska, od malička zvaná Eleonor, ale ani jeden u její rodiny jí na to neskočil. Znali ji na to moc dlouho, přesněji řečeno šestnáct let. Jojo, šestnáct let s tímhle pakem, to by naučilo i vola, prolétlo Violet hlavou a ona byla ráda, že její sestra ji v tu chvíli nemůže slyšet. Mohla by mě ubít nějakou tou tlustou bichlí ze zdejší knihovny, kterou jsme v životě neotevřely.
"Dlouho, dcero, dlouho. Už je to celých šedesát minut od snídaně," zasmál se její otec.
"Ty něco potřebuješ?" odtáhla se podezíravě černovláska, ale jemně jí cukaly koutky.
"Hej, to bych se měl ptát já, ne?" zamrkal překvapeně král říše elfů. (Pokud jsem se ještě já, jako vypravěč, nezmínila, tak on je král a ony jsou princezny říše elfů jménem Asmérie. A teď se nacházíme v hlavním městě: Asmérie D.C. Vážně jsem to neříkala?)
"A proč si to myslíš, ty náš malý všemocný vládce?" zachichotala se hnědovláska.
"Protože jsem starší, protože jsem váš otec a protože vy vždycky něco potřebujete. A hlavně jsem, jak jsi už řekla, milá Violet, všemocný vládce," vypočítával na prstech černovlasý muž a usmíval se na své dcery a v duchu si chystal proslov, který se týkal toho, kvůli čemu přišel. Proč, sakra, nejvyšší vládce nemá nějakého mluvčího? Nesnáším proslovy, prolítlo mu vztekle hlavou a blaženě si představil nějakého hezkého mladého elfa, který by okouzloval jeho dcery a jen tak mezi řečí by jim oznámil tu milou novinku.
"No dobře něco potřebuji," povzdechl si poraženecky, pod pronikavým pohledem svých dcer.
"Jo! Já to říkala," zavýskla vítězně černovlasá Elaenor. Natáhla dlaň ke své sestře a ta jí radostně plácla. Braly to jako malé vítězství.
"Chtěl bych vám něco říct," začal pomalu a nejistě. To je pohled, pomyslela si pobaveně Violet, sebevědomí po něm rozhodně nemáme.
"To nám došlo, tak už to vyklop, tatínku," popíchla ho Elaenor a nebýt toho, že pohledy neumí vražit, už by ležela v krvi na podlaze.
"Dneska už tu jednou byla zmínka o vaší výchově," zkusil to tímhle směrem, ale byl přerušen unaveným povzdechem ze strany svých dcer. Nesnášely, když mluvil o výchově, vzdělání a podobných, pro jejich elfský život důležitých, věcech, které jimi byly bytostně nenáviděny. "Půjdete do školy," Uf, a je to venku. Asi si jdu dát panáka, setřel si pot z čela elfský král a nakročil směrem k východu ze cvičiště. Dívky však bystrými smysly pochopily jeho úmysl a tak ho každá zrovna nepříliš jemně uchopila za paži a stáhla zpět.
"Nenene, tatínku, ty nikam nejdeš. Ta láhev whisky počká," zastavila ho napřaženým prstem Elaenor. Všichni tři věděli, že kdyby doopravdy chtěl, tak je pryč a ony nestihnou ani mrknout.
"Jaká škola?" Violet byla obvykle klidná, ale teď se na svého otce dívala tak vražedným pohledem, že se málem propadl do země.
"Prostě škola. Půjdete do školy, do šestého ročníku. Vzdělání na to máte, protože vaši soukromí učitelé přece jen nějakou práci odvedli. Některé to sice stálo zdraví a rozum, ale alespoň něco v té hlavě máte,"
"To měla být lichotka?" přimhouřila oči Violet.
"To bych si nedovolil," Bránil se její otec pozvednutými pažemi, ale v očích mu šibalsky jiskřilo. "Jen chci říct, že sice umíte spoustu věcí, ale pořád jste zalezlé tady na cvičišti, což se nehodí pro nástupkyně trůnu a dívky anebo na tom vašem intremetru, nebo jak se to jmenuje, což se nehodí pro kouzelné bytosti,"
"Myslíš internet?" vyprskla smíchy Elaenor. Ony jako jedny z mála elfů zůstávaly ve spojení s mudlovským světem a dokázaly ocenit jejich vymoženosti.
"A tentokrát se nebudete chvat jako mudlové ani jako elfové, ale jako právoplatní kouzelníci," dodal důrazně a přísně se na své dcery podíval.
"Bohužel na kouzelníka mi jedna důležitá část chybí," zachichotala se Violet.
"Hůlka?" nechápal její otec.
"No ta taky, ale když dovolíš, tak se nebudu chovat jako kouzelník, ale jako čarodějka," Teď už její sestra propukla v smích.
"Moc vtipné," zaškaredil se černovlasý muž. "Měly byste se sbalit. Zítra dopoledne odjíždíme- ehm, odjíždíte," řekl a znovu se pokusil nenápadně zmizet. A zase se mu to nepovedlo. Sakra, práce! Já snad vážně zdrhnu, pomyslel si naštvaně, když pocítil pevný stisk na obou pažích.
"Zítra? To myslíš vážně?" zeptala se s hrůzou v očích Elaenor. Sice to vůbec nechápal, ale kývl. Tušil, že nebudou nadšené tak rychlým opuštěním domova, ale až tak moc?
"Murphy! Já tě zabiju!" vřískla Elaenor a sepnula ruce ve výhružném gestu k nebi.
"Kdo je Murphy?" otočil se její otec nechápavě na druhou dceru, která se popadala smíchy za břicho.
"To je takovej milej člověk," vysvětlila se smíchem a moc teda svému otci situaci neulehčila.
"Já to nebudu řešit," Ještě bych se zbláznil jako už spousta lidí v jejich milé společnosti, prolétlo mu hlavou a potřetí s pokusil odejít. "Nezapomeňte se sbalit, zítra odjíždíte do Bradavic," oznámil jim rychle a už byl pryč.
"Nesnáším ho!" prskla vztekle Elaenor. "No, Murphyho, koho jiného," dodala pro svou sestru. "Tohle není normální. Půl roku se snažíme si domluvit rande a teď musím odjet! Vrrr,"
"Třeba budou v Bradavicích hezčí," konejšila ji Violet a potlačovala smích. Věděla, že její sestře nejde o toho kluka, ale pouze o princip.
"S bradavicemi na nose,"
"I to je možný," zasmála se Violet a pronikavě zahvízdala.
"Au! Moje ušní bubínky! Příště mě varuj," zaskučela černovláska a přikryla si špičaté uši dlaněmi.
"Tse," odfrkla si Violet a už si dál své sestry nevšímala. Oči měla jenom pro malého černého pejska, který se k ní řítil maximální rychlostí, které byl na svých malých nožkách schopen. Skočil na svou majitelku a ta ho začala láskyplně drbat v hustém kožíšku a hladit po srsti.
"Pořád nechápu, co tě přimělo k tomu, aby sis tu potvoru nechala," zašklebilo se dvojče a vážně nesdílelo její radost z malého tvorečka.
"Za prvé to není potvora. Za druhé, když tam byl tak sám v tý krabici, tak maličkej, prostě jsem nemohla odolat," rozplývala se něžně hnědovláska.
"Ten, komu předtím patřil, moc dobře věděl, proč ho tam nechal…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama